Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


I need to heal myself, but I don't know how.

18. prosince 2017 v 21:18 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Hola amigos,

dneska je jeden z těch dnů, kdy se opravdu necítím dobře. Moje zlost z posledních týdnů pomalu vyprchala a nahradil ji pocit neúnosné bolesti, která mě sžírá kousek po kousku. Chtěla bych brečet. Ale asi už není co.
Strašáci v mé hlavě začínají nabírat obrovských rozměrů a temnota, která číhala za rohem, mě chytá do svých pevných drápů a ne a ne mě pustit. Tentokrát však nemám sílu ani chuť s ní bojovat. Nechávám se jí zahalit až jsem v ní zcela ponořená.

Najednou tu stojí slečná v černém. Bez úsměvu, bez slz, bez citu. Už se nebojí. Ničeho.

27. listopadu 2017, Pondělí, první sníh.

V uších měla sluchátka, hrála jedna a ta samá písnička pořád dokola. Její první kroky vedly do obchodu, koupila si pití, pak se jela najíst. V hlavně se jí pořád honilo to samé, byla zničená. Pochybovala. Sedla na tramvaj a dojela tam, kde mohla být sama a přemýšlet. V hlavě se jí neustále dokola přehrávaly události posledních dní, týdnů, měsíců, let. Všechny bolely stejně. Slyšela všechna ta slova, která jí tak moc ubližovala. Poprvé po několika měsících jí přepadl záchvat breku,jenže tentokrát to bylo až přespříliš devastující. Nepomáhala ani myšlenka na to, že vždy může být hůř. Neměla ten pocit. Nebylo nic. Nic, co by jí drželo nad vodou. A i kdyby se něco takového snad objevilo. V tu chvíli jí to bylo jedno. Chtěla utéct. Pryč. Od všech a od všeho. Hlavně od té neúnosné bolesti, kterou v sobě střádala od doby, kdy zemřel jeden z pro ni nejdůležitějších lidí na této planetě. Nikdy nechtěla nikoho zatěžovat, když už někomu řekla, co jí trápí, vždy to byla jen polovina celé pravdy. Nikdo už jí neznal. Ani ona sebe. Neuměla popsat své pocity, nevěděla, jak se cítí a hlavně už dávno přestala věřit, že jednou snad všechno bude lepší a světlejší. Žila v tom černobílém světě už tak moc dlouho, že každou barvu, kterou do něj mohla vpustit, raději odehnala dříve, než se tak stalo.

A tak tam seděla, přemýšlela hodiny v absolutním tichu. Seděla venku, mrzlo, a ona na sobě měla jen svetr, ale v tu chvíli jí nebyla zima. V célem těle ji pálilo všechno to zlé, co se kdy stalo. Nechtěla žít. Už prostě dál nechtěla žít. Poprvé v životě cítila, že klečí na kolenou, ale není schopna vstát. Neměla sílu. Neměla naději. Neměla víru. Už neměla nic. Cítila se prázdná. Tak moc prázdná a zničená. Už nemohla dál.

Vpravo vedle ní ležela malá taška, ve které byly ukryty 4 dopisy na rozloučenou. Ještě jednou si je po sobě četla, aby se ujistila, že tam napsala všechno, co chtěla dotyčným říct. Jestli je tam opravdu všechno, aby se aspoň trochu důstojně rozloučila. V hlavě viděla celý svůj život jako zpomalený film. Vzpomněla si na všechny hezké chvíle, které se svými nejbližšími zažila. Na každý jeden úsměv, radost, štěstí. Neuměla však tyto pocity zařadit. Nevěděla, co znamenají. Nepamatovala si, jaké to je. Ani ta nejsilnější světlá vzpomínka teď nedokázala přebít to, jak špatně se cítila. A to byla ta chvíle, kdy se rozhodla definitivně. Skončí to. Všechno to skončí jednou pro vždy.

Schovala dopisy zpátky do obálky, položila ji vedle sebe a zatížila ji svým střepem pro štěstí, který si pár dní předtím vzala na svém stužkovacím večírku. Zhluboka vydechla. Podívala se na svou pravou ruku, ve které svírala žiletku. Chvíli přemýšlela, že by vylezla na střechu budovy, u které se nacházela, ale byla celá ztuhlá a slabá. V tu chvíli se naposledy rozbrečela.

Plakala hodně. Jakoby snad mohla v tu chvíli dostat všechno špatné ze sebe ven. Křičela. Až najednou z ní nevyšla ani hláska. Přiložila žiletku ke svému levému zápěstí a poprvé potáhla. Čekala, že to bude bolet. Ale necítila nic. Potáhla podruhé, hlouběji. Po celé ruce se jí rýsovaly červené čáry. V tu chvíli ji svým způsobem fascinovalo, jak krev stéká. Seděla a upřeně pozorovala celé to dění. Jenže už neměla pocit, že se dívá svýma očima. Jakoby snad vystoupila ven ze svého těla.

Možná to byl osud, možná to byla její hloupost. Štěstí v neštěstí, že jí nedošlo, že v zimě krev mnohem rychleji tuhne. A tak se stalo, že se najednou všechno zastavilo. Snad jí tím chtěl dát život ještě jednu šanci. Koukala na svou ruku a začala přemýšlet, co dál. Byla připravena říznout se znova, ale zrovna v tu chvíli šel kolem někdo se psem. Nenápadně svou ruku zakryla a čekala až bude zase sama.

V tu chvíli se to stalo. Vzpomněla si. Vzpomněla si na Madame Luc. Neví proč, ani jak. Jenže v tu chvíli jí připadalo, že ještě není ztracená, že je tu aspoň jeden člověk, který jí nemá za blázna. Který jí rozumí, chápe, čím si prošla a jak se cítí. Byť se v životě neviděli, v podstatě se neznají. V tu chvíli jí ta osoba pomohla. Vzpomněla si na každé jedno písmeno, které četla. Ty články, ve kterých se nacházela. Říkala si, že není sama, že existuje aspoň jeden člověk, co ví, jak se cítí a umí to popsat za ni, když to ona sama nezvláda. A tak, aspoň na ten malý okamžik našla někde v hloubi ten kousek síly, který ještě potřebovala. Zapnula telefon a zvedla příchozí hovor od svého bratra...

A tak jsem pořád tady. Od té doby jakoby se všechno neskutečně dlouze táhlo. Ale on už je to skoro měsíc. Snažím se. Potřebuji vyléčit sama sebe, ale zatím nevím, jak to udělat. Hádám, že vypustit ze sebe ven všechno to, co mě trápí je dobrý start. I když je to jen na listu papíru, který pečlivě střežím, aby zůstal ukryt před zraky všech lidí.

Možná se ptáte, proč jsem to chtěla udělat. Možná si klepete na čelo a říkáte si, jak neskutečně hloupá jsem. Že každý problém má řešení. Věřte mi, že jsem si toho moc dobře vědoma. Ale v tu chvíli nebylo nic, co by mě zastavilo. V tu chvíli jsem byla až moc sobecká na to, abych myslela na lidi kolem sebe. Snad poprvé v životě to byla chvíle, kdy jsem do své hlavy nepustila nikoho jiného. Byla jsem to já, mé já, má duše, moje myšlenky.

Asi se nikdy nikdo nedozví, proč se to stalo a co všechno za tím stálo. Bude to vždycky tak nějak ukryto pod povrchem a jedinou viditelnou připomínkou bude ta jizva, kterou si ponesu po zbytek svého života. Hlavní je to, že jsem stále tady. Dýchám, žiju. Teda.. Snažím se žít a ne jen přežívat. Uvědomuju si to, co se stalo. Sice mi to dochází asi pomalu, ale důležité je to, že pomalu a jistě začínám vnímat, co všechno se odehrálo.

Svým způsobem z toho vycházím jako vítěz. Porazila jsem sama sebe. Porazila jsem ty bubáky. Nebo jsem je minimálně aspoň na chvíli zahnala. Stojím tady. Je skoro konec roku 2017 a já vím, že do toho, který následuje, vstoupím jako mnohem silnější člověk. A hlavně konečně taky vím, že občas je právě tou největší odvážností projevit svou slabost.

Luc.
 

Život

30. listopadu 2017 v 22:48 | Luc |  Okénko poezie
Poslední dobou,
zdá se mi to?
Snad je to v obou,
někde ukryto?

Je to jen pocit,
nebo snad klam?
V sobě tě nosit,
jak vědět kudy kam?

Byly to jiskry,
naděje snad?
Slzy už vyschly,
byl to šach mat?

Toulat se světem,
sama mám se dál?
A s příštím létem,
vědět, že sis se mnou jen hrál?!

Luc.

Everything's getting darker again

23. listopadu 2017 v 23:41 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Občas lidé dělají věci, kterých později začnou litovat. Do dnes jsem si myslela, že už jsem se dávno naučila, nelitovat, protože jsem si vždycky říkala " v tu chvíli si to tak chtěla" ... Ale ne. Nenaučila jsem se dokonale přetvařovat a necítit nic. A tak je mi možná teď zas trochu lidově řečeno na hovno.
Mno, to by nebyla Luc, aby hned ze startu svého devatenáctého roku života neudělala nějakou kravinu, za kterou se teď bije do hlavy a užírá se neustále dokola a dokola. Je to vlastně už snad taková moje tradice. Smutné.
V sobotu jsem měla narozeninovou oslavu, nebyla úplně růžová. Vlastně nebyla růžová vůbec. Půlku z ní jsem probrečela a po jednom ne moc příjemném, ale velmi upřímném rozhovoru s jedním mým slovenským přítelem, jsem si připustila spoustu věcí, které jsem v sobě tak dlouho potlačovala a zakopávala je v sobě někdě hluboko pod povrch. Nebylo mi fajn. Vlny bolesti projížděly mým tělem. Rozcupovalo mě to vnitřně na kusy jako už tolikrát. Ale přece jen to tentokrát nebylo stejné. Bylo to mnohem silnější, reálnější, větší. Jako byste dovnitř mě dali bombu, která najednou z ničeho nic vybuchla. Bylo to nepopiratelně devastující a velmi tíživé.
Skoro celou neděli jsem po tom byla jako vyměněná. Čuměla jsem nepřítomě do zdi. Slzy netekly, ale uvnitř mě brečelo úplně všechno. Bolest procházela až do konečků prstů, až do všech nejtemnějších a nejmenších zákoutí mého těla. Jako bych měla explodovat. Neměla jsem dobré myšlenky, ba naopak. Ale každopádně jsem to nějak ustála a tak jsem pořád tady. I když nevím, jestli mi teď je líp, nějakým mě zcela neznámým způsobem cítím aspoň částečnou vnitřní úlevu.
Nejhorší na tom však je, že jsem si uvědomila, že nevidím budoucnost, nevidím to, že bych tady ještě za pár let měla vůbec být. Prostě to tak tam někde uvnitř necítím. Cítím jen to, že se má stát něco špatného. A bojím se dne, kdy se to opravdu stane. Nemusí se nutně stát něco mě, jen prostě cítím, že něco přijde. Něco, co mě opět položí zpět a už se nebudu umět vrátit zpět. A tak se snažím bojovat, i když už absolutně nemám sílu. Bojuju za každý další jeden den, kdy dýchám a uvědomuju si, že žiju. I když mě budoucnost děsí...
Luc.
 


Tak promiň

5. listopadu 2017 v 2:17 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život

Milý příteli,
je toho tolik, co bych Ti chtěla říct. Je toho tolik, co nevíš. Vím, že teď už je pozdě. Vím, že teď už nic nezměním. A i přesto, že moje "promiň" nepomůže, aspoň tohle bys vědět měl.

Celých těch 7 let, co tě znám, jsi při mě stál. Byl jsi tady pro mě, když mi bylo nejhůř, mohla jsem se na tebe kdykoli obrátit. I přesto, že jsem Ti už dávno hodně ublížila, viděl jsi ve mně pořád jen to dobré. Znal jsi mě. Líp než kdo jiný... Odcizili jsme se, ale pořád jsme kolem sebe tak nějak kroužili. Já tu byla pro tebe a ty pro mě. Byl jsi šťastný, já byla prázdná. Když jsem já byla šťastný, tys byl prázdný. Nějak jsme se pořád míjeli. Tys měl vztahy, které vždycky byly odsouzeny ke krachu. A ty víš, že tím důvodem jsem byla já. Víš, že jsi vždycky ve skrytu duše doufal, že budeš se mnou. Jen sis myslel, že já to nevidím. Že nevím, že mám nad tebou takovou moc, které jsem mohla kdykoli využít. Byla jsem si toho vědoma. Ale nemohla bych ti to udělat, obzvlášť, když jsi byl tak naplněný. Měl jsi jiskry v očích... Sám jsi to řekl, vždy jsi věděl, že po nich přijde nějaká lepší. Jenže já tou lepší nebyla. Promiň.

Neměla jsem nikdy v plánu Ti znova ublížit. Moje úmysly byly čisté. Věřila jsem tomu, že spolu máme být. Ale očividně tohle nebyl ten správný čas. A nečekám, že někdy pochopíš, proč jsem to ukončila. Proč jsem aspoň ještě chvíli nepočkala... Nešlo to. I když to teď bolí. Oba. Nezasloužil sis to. Ty ne. Udělal bys pro mě cokoli, položil bys za mě život. Všechno to vím. Tak moc mě miluješ. Tak moc ke mně cítíš a i tak, to nebylo dost. Nemohl jsi udělat víc. A já tě zklamala. Zase. Mrzí mě to. Kvůli Tobě.

Není to tak, že bych k tobě nic necítila. Cítím. Hodně. Ale není to dost. Jsi úžasný člověk. Jsi perfektní kluk, kterého by měla každá holka závidět. Hodný, vtipný, vstřícný... A věřím, že až jednou budeš mít ženu, bude to ta nejšťastnější žena pod sluncem. Ale já to nebudu. Nemůžu být. Můžeme to nazvat klidně osud. Nemůžeš proti tomu bojovat, i když bys chtěl. Chtít nestačí. Bohužel. Já to takhle taky nechtěla. A vidět tě brečet... To mě zlomilo.

Nezměním to, kdo jsem ani to, co cítím. Je mi to líto. Opravdu. Jediné, co si přeju je, ať jsi v pořádku. Ať to všechno zvládneš. Ať jsi šťastný jako nikdy dřív. Chci, ať se máš nejlíp, jak jen to jde. Já už se s tím nějak poperu, ale mám strach o Tebe. Tak moc mě tíží vědomí, že se někde trápíš a přemýšlíš, co jsi udělal špatně. Protože jsi neudělal špatně vůbec nic. Není jediná věc, kterou bych ti mohla vytknout... Všechno je to má chyba. Já nejsem ta, kterou sis přál. Promiň.
A tak se loučím, příteli, doufám, že jednoho dne k sobě zase najdeme cestu. Nečekám, že to bude za den, měsíc, rok... Ale třeba jednou. Jednou budeme oba tam, kde být máme. Třeba se konečně přestaneme míjet. Sejdeme se tam někde.

Promiň, že nejsem ta, kterou jsi chtěl. Odpusť, že jsem opět dopustila to, aby Ti bylo ublíženo.
Luc.

Falling in love

17. září 2017 v 1:07 | Luc
Chtěla bych říci,
cítim se šťastná.
Přesto tam uvnitř,
cítím se prázdná.

Těžkne mi srdce,
láskou se plní.
Čekám jen na den,
kdy se zas zlomí.

V hlavě mám zmatek,
žárlím a taju.
Při každém úsměvu,
teď all in hraju.

Vidím zas světlo,
ten barevný svět.
Někde tam uvnitř,
rozrůstá se květ.

Luc.

Still alive

22. června 2017 v 23:43 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Hola amigos,
Luc se opět hlási. Hádám, že to tu stejně není moc živé, ale co už.
Dneska je zase jeden z těch večerů, kdy dělám věci, které vím, že bych dělat neměla. Třeba pročítám svůj starý deník, staré konverzace a usilovně přemýšlím... Ale vraťme se na začátek dnešního dne.
Dneska jsem po dlouhé době zase kreslila a měla jsem z toho neskutečnou radost, že mě to zase tak moc chytlo. Jinak se nic moc zvláštního nedělo, kromě toho, že jsem celý den přemýšlela nad způsobem, jak se zbavit mého..hm..říkejme mu třeba Pan Dokonalý.
Asi po třech měsících jsem zase psala do deníku a bylo to fakt plné sentimentu. Jde vlastně o to, že včera jsem si s Panem Dokonalým psala a až včera mi konečně došlo, že ač se snažím sebevíc, já pro něj nikdy nebudu to, co on je pro mě. Bylo to tvrdý náraz na realitu. Ono, ne, že bych si tohle neuvědomovala už dřív, ale pořád jsem se držela nějaké té naděje. Stupid girl. Žila jsem z těch chvilkových radostí, kdy mi napsal, když šel z hospody nebo když jsem ho někde zahlédla a mohla s ním být aspoň pět minut. Heh. Co jsem si sakra myslela? Že s ním budu jednou volat na Skype, že po tom, co mu dám dopis, že se snad všechno změní a on přikluše na bílém koni a odveze si mě do západu slunce? Naive girl. Aspoň už ale vím, že to aspoň četl. I když co si budeme nalhávat, ani to mé duši neulevilo. Ničemu to nepomohlo.
Ale nechci aby celý tenhle článek byl celý o Panu Dokonalém. Whatever. Dá se tomu vůbec říkat článek? Mám pocit, že tu zase sebe skládám slova, která v celku nějak nedávají smysl.
Bla, bla, bla. Stop it Luc! ... Anyway, tak jsem četla ty konverzace na facebooku a nevím, proč jsem to vlastně dělala, protože jsem z toho smutná af. No a došla jsem k mýmu "nejlepšímu" kamarádovi. Tomu budeme říkat třeba Amigo (such original). No a tak jsem četla a četla... A udělalo se mi tak strašně moc úzko a uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. On totiž Amigo byl moje první big love v nějaké 6. třídě. A nevím, jestli jsem tady o něm už někdy nepsala... Každopádně, řekněme, že bylo období, kdy jsme se fakt hodně bavili a našli si k sobě cestu. Bez citů a všeho kolem. Jenom jako kamarádi. No jenže pak mě jednoho dne z ničeho nic Amigo úplně odstřihnul a přestal se mnou mluvit a já do dneška nevím proč. Protože jsem mu sakra nic neudělala, tím jsem si jistá... A tak jsem dneska četla ty dojemné slohovky o tom, jak jsem úžasná a jak ho nikdy v ničem nenechám a jak si mě váží a jak mě má rád a jaká jsem nejlepší kamarádka. A prostě wtf? Přijde mi až ubohé, jak tohle mohl napsat člověk, který se na mě ze dne na den bez důvodu vykašlal. Musím se smát, zároveň to však strašně bolí. Asi jsem svým způsobem masochista. Proč já si tak vědomě ubližuju?..
Doufám, že mě mamka zítra nechá jít na bráchův koncert, ať si aspoň trochu zlepším náladu a pak na víkend do Brna (jo sice zítra doberu antibiotika a měla bych ležet, ale prosííím). Tohle už mi nikdo pokazit nemůže, tentokrát už ne. Ani mé blbé zdraví, které se vždycky posere, když mám plány...

A jako bonus přikládám pár nesmyslných veršů, které jsem splodila, když jsem se definitivně rozhodla odstřihnout Pana Dokonalého.


Dohasíná plamen,
stejně jako láska k tobě.

Člověk je už znaven,
srdce uchovávám v hrobě.

Stálo to mnoho sil,
všechno to doufání.

Cit však nezvítězil,
zbylo jen zoufání.

Nechci už dál tu stát,
trpět tichou bolestí.

Věřit ve "mám Tě rád",
bylo mou blbostí.
(Nebo snad radostí?)

Luc.

My new addiction - SKAM

27. května 2017 v 18:43 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Hola amigos.
dneska jsem se rozhodla napsat trošku netradiční článek, ale hádám, že to tady po všech těch depresích bude vcelku příjemná změna. Sice moc neumím psát jakési recenze, ale tak aspoň se o to pokusím.
Poslední 4 dny nedělám prakticky nic jiného, než že sedím u počítače a koukám na SKAM. Moc z vás asi netuší, o co jde. Obecně o tom moc lidí neví a podle mě je to strašná škoda, protože je to fakt naprosto luxusní a hlavně autentický.
No a co že to teda vlastně SKAM je?
Jde o norský seriál, který vypráví o každodenních problémech teenagerů. V každé sérii je hlavní postavou někdo jiný a každá série se zaměřuje na jiný problém - vztahy, náboženství, láska, coming out...

Oficiální popis přikládám zde:
V seriálu Skam se setkáváme s osudy dospívajících studentů střední školy Nissen v Oslu, přičemž se každá série zaměřuje na hlavní dějovou linku jednoho konkrétního páru, s níž se prolínají příběhy všech členů party. Seriál se odehrává na ose reálného času s velkým přispěním propagace a aktivit na sociálních sítích. Skam není jen o lásce a velkých přípravách na tolikrát oslavovaný Russ ("Russefeiring" - tradiční asi měsíc trvající slavnost norských maturantů, kdy si jejich skupinky dávají výstižná jména, nosí stejnokroje a připravují a zdobí svůj vlastní autobus/dodávku, to vše za doprovodu bujarých oslav a večírků). Skam je především o hledání sebe sama, významu přátelství, síle popularity, uvědomění si vlastní sexuality, získání reálného pohledu na svět, umění vážit si sebe sama, obětování se, uvědomění si vlastních chyb a snaze o jejich nápravu, solidaritě s nejbližšími, rodinných vztazích, psychických poruchách, znásilnění, vydírání, nepředpojatosti, toleranci k jiným pohledům, názorům a kulturám...

Výsledek obrázku pro skam actors


A proč se mi vlastně ten seriál tak líbí a proč o něm vůbec píšu?
Líbí se mi to, jak je ten seriál originální. Je tvořen v podobě j
ednotlivých klipů, z kterých jsou potom tvořeny díly. Člověku to dodává pocit, že se dívá jen na záznamy každodenního života. Herci jsou přibližně stejně staří jako postavy, které hrajou a to taky podle mě udělá hodně.
V každé jedné sérii jde vidět nějaký progres a seriál se neustále zlepšuje. Jeden díl má kolem 20 - 30 minut a vždycky to člověka nutí se dívat dál a dál.

Hlavní postavy první série jsou Eva a Jonas. Za mě asi nejslabší série v porovnání s ostatními, zároveň však tak dobrá, že jsem se na celou stihla podívat za jednu noc.
Druhá série vypráví příbeh Noory a Williama. Řeší se tu mimo jejich vztahové problémy i poruchy příjmu potravy.
Třetí série je linkou Isaka a Evena. Mimo coming out se zabývá mánií a bipolární poruchou.
No a čtvrtá série, která zrovna aktuálně vychází je příběh muslimské dívky Sany, která řeší rozpory své víry.

Já jsem se k seriálu dostala vlastně díky 3. série, p
rotože jsem to kdysi zahlédla někde na Youtube. Bohužel v té době nebyli ani anglické titulky a tak jsem se k tomu vrátila úplnou náhodou až teď. Každopádně každá série mě neustále překvapuje a pořád se těším čím dál více na nové díly. Za mě osobně vedou 2. a 3. série, ale to je způsobeno oblíbeností postav. (Dneska jsem zběsile vykřikovala, že chci do Norska, protože prostě Even a Isak jsou tak zatraceně cute.)

Myslím si, že hodně lidí neví o co jde hlavně proto, že seriál je přeložený jen do angličtiny. (V češtině jsou online dostupné zatím jen 2 série a v celé republice jsou jen dvě
slečny, které to překládají a pracují na tom.) Ale rozhodně všem doporučuju tomu seriálu dát aspoň šanci, protože jsem přesvědčena o tom, že to všechny mladé tak nadchne, že se nebudou moct odtrhnout stejně jako já. Hlavní kouzlo toho seriálu podle mě spočívá totiž v tom, že tam každý najde kus sebe. Každý tam najde nějakou radu, něco, co mu může pomoct v jeho všedním životě.

To je asi vše, co bych k tomu tak řekla. Prostě: SKAM FOR LIFE! :D <3

Love u,
Luc.

Hádej co? Depka

Hola amigos,
hádám, že už uplynul snad další měsíc, co tady nepřibyla ani čárka. Co už. Poslední dobou jsem hrozně líná a vlastně nevím, co ještě. Vlastně nemám chuť vůbec nic dělat. Nejradši bych pořád jen ležela a spala a spala a spala. A jedla. Občas.
Nějak v posledních dnech objevuju čím dál více písniček, které jsou textem tak výstižné, že je po chvíli už umím nazpaměť a učím se je hrát na klavír. Pak je po nocích hraju a přemýšlím, jestli tohle bude trvat ještě dlouho.
Pozorováním sama sebe zjišťuju čím dál více, že můj život je jeden velký stále se opakující a nekončící stereotyp. Hádám, že už jsem si tak nějak zvykla na to, že existuju. Ne, že žiju.
Chtěla jsem ulevit své duši a svému srdci, tak jsem se odhodlala k napůl zbabělému kroku ve formě dopisu. Paradoxně jsem svému srdci, své mysli i své duši jenom přitížila, protože teď každý den žiju s myšlenkou, zda-li to ten dotyčný aspoň četl, když už nedostávám žádnou zpětnou vazbu. Vlatně by mi stačilo, kdyby mi řekl nebo napsal "četl jsem to." ... Nepotřebuju nic víc. Ale tohle neustále trýznění sama sebe mě zabíjí. Jenže když je člověk moc velký zbabělec na to, aby to druhému řekl do očí, může si za to nakonec asi sám.
Na druhou stranu přemýšlím, jestli po tom všem, jsem mu až tak moc někde, že se ani neobtěžuje odpovědět. Nebo jen prostě nemá co říct. Jestli se to sluší či nesluší. Jestli to vůbec něco znamená. Protože, kdyby odpovědět nechtěl, nemusí to přece hned znamenat, že jsem mu úplně ukradená. Nebo ano? Třeba jen nemá čas. Přece jen má těsně před maturitou. Ale... Je tak těžké napsat aspoň něco? Vážně jsem tak naivní, že ho neustále nějak omlouvám, jen abych si nepřipustila tu zdrcující pravdu, že ve skutečnosti mu je to vlastně všechno úplně jedno..? Je to vlastně po tom všem strašně smutné. A já se neustále nedokážu smířit s myšlenkou, že už ho třeba nikdy neuvidím. Že to skončí takhle.
Další novinka? Luc byla šikovná a musí teď chodit o berlích. Fakt nenávidím ten fakt, že jsem teď odkázaná na lidi kolem sebe. Že se v podstatě sama nikam nedopravím. No prostě klasicky všechno špatně.
Oblíbila jsem si hodně post hudbu v poslední době. Je to všechno sice strašně depresivní, ale tak nějak to odpovídá mému celkovému rozpoložení. Hádám. Čekám, kdy to všechno prostě skončí.
Luc.


Everything has changed

Aloha přátelé,
vůbec mi nedošlo, že poslední článek jsem napsala v únoru a že tak nějak uběhly skoro dva měsíce bez jediné zmínky o mé existenci. Ono vlastně asi ani není moc, co bych psala. Nevím totiž jestli je v poslední době vůbec někdo, kdo by si všímal toho, že žiju.
V poslední době se nic moc nestalo, hádám, že v mém životě se vlastně neděje nic zvláštního obecně... Jen jsem došla ke spoustě sebeuvědoměním. A nebylo to zrovna lehké. Řekla bych, že to nejhorší už mám za sebou. Ale v posledních dnech se cítím zase extrémně moc prázdná.
Nejde o kluky, o zlomené srdce. Hádám aspoň. Dobře, asi částečně kecám. Jde o lidi kolem. Jde o to, že jsem si uvědomila, že nemůžu mít vztah s kýmkoli, protože stejně myslím na jiného. A ten teď odejde na vysokou do Prahy. Už ho nebudu denně vídat na chodbách, už mě nepotěší pitomé ahoj. Všichni říkají, že zapomenu, když ho nebudu vídat. Já vím, že ne.
Další uvědomění - Irsko bylo fakt hodně daleko a jsem ráda, že už je zase blíž. Tenhle klučina udržuje aspoň nějakou určitou rovnováhu v mém životě a já trpěla, při pomyšlení, že mi zmizí ze života na furt. Protože ač to mezi námi bylo jakékoli, vždycky to bude osoba, která změnila úhel mého pohledu na svět a vždy to bude osoba, která přišla, když všichni odcházeli. Osoba, na které mi záleží jiným způsobem než na všech ostatních.
Ono je to vůbec zvláštní... Lidské vztahy, city a pocity. Všechno se mění ze dne na den, z minuty na minutu. Člověk, který vám byl snad nejblíž se začne s odpuštěním chovat jako arogantní čurák a vás to v tu chvíli samozřejmě mrzí, protože víte, že jste mu nic neudělali. Mrzí vás, že řeči typu "jsem tu pro tebe a vždy budu, jsi moje nejlepší kamarádka, jsi úžasná osoba Luci" byli jen kecy, které očividně nemyslel vážně.
Nicméně, poslední dobou mě nic nebaví. Vím, že žiju život, který žít nechci a taky vím, že bych se měla sebrat a začít s tím něco dělat. Jenže pořád přemýšlím jak na to. Lidi se ozvou jen tehdy, když něco potřebujou. Nikdo se nezeptá, jak se mám a jestli mě něco netrápí. Je to smutné. Ale asi jsem si na to už tak nějak zvykla, hádám.
Teď zase ležím v posteli s teplotama a říkám si, že už je to asi vážně zákon schválnosti, protože jsem zase měla naplánované nějaké akce, na které jsem se těšila a zase jsem onemocněla a nemůžu tam jít. Což se stává strašně často.
Doufám jen, že všechno bude brzo tak, jak má. A že ta prázdnota zase aspoň na chvíli odezní. Jinak se asi zblázním.
See ya,
Luc.

Luc(ie)

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle článek napíšu nebo ne. Přeci jen doposud bylo mé nejintimnější já před vámi aspoň v nějaké pofiderní anonymitě. Stála jsem před vámi sice v podstatě nahá, ale navenek jsem byla oblečená. A vy jste si názor o tom, jaká jsem, mohli vytvořit pouze zkrze písmenka, které jsem vám předložila...
Přemýšlela jsem tak dlouho, až jsem došla k názoru, že se vám ukážu v celé své kráse. Objasním vám, kdo vlastně Luc je.. I když to bude strašně těžký, možná i nemožný.

Snílek, nervák, citlivka, flegmouš, tajemná, divná, zvláštní, vtipná, ošklivá, pěkná, mrcha… Všechny tyhle slova jsem už o sobě z různých stran slyšela. Názory lidí, kteří mě znají lépe, pak těch, kteří mě znají méně, až po ty, kteří mě neznají vůbec. Stačí slyšet jméno a už to jede: "Ten říkal tohle a tohle." Jenže jméno není důležité, ani vzhled. Jde o to, co je uvnitř. Člověk by si měl vytvářet názor na druhého sám, ne na základě toho, co si myslí nebo říkají ostatní. Ale to jsem odbočila.

Teď už k tomu hlavnímu... Ptáte se, kdo je doopravdy Luc? Kdo se za tímhle vším skrývá?
Luc je metafora. Metafora určitýho životního období. Začalo to kdysi dávno, když mi všichni říkávali Luss. Luss si prošla svými pády na dno, trápením, ale i velkým obdobím štěstí. Jenže jak rostla a štěstí se rozplynulo, něco se v ní změnilo. A tak se z Luss stala Luc. Bylo to prostě proto, že oslovení Luss mi přinášelo tolik vzpomínek, až to bylo k nevydržení. (Myslím, že tohle už jsem zmiňovala kdysi v nějakém článku.)... Čas plyne dál a já mám pocit, že i období Luc se blíží ke konci... Luc mi toho spoustu dala. Ovšem po všech těch událostech konce roku 2015 a celého roku 2016 mi Luc zůstala jako odkaz nesnesitelné a nekončící bolesti, s kterou jsem se dlouhou dobu nemohla srovnat. A tak tu před vámi dnes poprvé budu stát ne jako Luc, ale jako Lucie.

Lucie. Obyčejná osmnáctiletá holka. Jak často ráda říkávám "Malá holka z velkého města". Nakonec však člověk zjistí, že to město zas tak velké není a vy už ve skutečnosti zase nejste tak malí, jak byste si přáli, protože v té době jste nemuseli nic řešit... Studuju na gymplu, který mě absolutně nebaví, ale holt mi v deváté třídě chybělo dostatečné odhodlání, k tomu abych z toho gymplu přešla někam jinam nebo aspoň zkusila přijímačky na konzervatoř. A tak jsem zůstala zaseknutá na osmiletém studiu a nějak se s tím musím poprat.. Přece jen zbývá už jen rok a kousek.

Jsem velký snílek, v mý hlavě je jeden velkej šťastnej barevnej svět, kde se všichni mají rádi a všechno končí happyendem. Sním o velké pohádkové lásce, o svým princi na bílým koni, který mě poveze do západu slunce. Je fajn se takhle občas odstřihnout od reality, ovšem, kdo hodně sní, bývá často pak nejvíce zklamán. A ten pocit, že si něco vysníte a ve finále je to úplně jinak, znám bohužel až moc důvěrně. Na druhou stranu... Myslím, že je fajn mít občas hlavu v oblacích a být tak trochu nevinně naivní...

Můj život naplňuje spousta věcí. Má největší vášeň je však hudba. Letos je to dvanáctý rok, kdy jsem poprvé sedla za klavír. A ten se stal mou nedílnou součástí. Sice už teď nehraju tolik, jako dřív, ale svůj život bez klavíru si neumím představit. Stejně tak jako bez zpěvu. Sice si zpívám a hraju nejradši za zdmi svého pokoje tak, ať to nikdo neslyší, ale to nic nemění na faktu, že v ten moment se cítím zcela živá a naplněná. Jsem možná strašně stydlivá a introvertní a málokdy se stane, že bych zahrála či zazpívala před cizím člověkem, ale i to už se stalo. A stát na pódiu, zpívat do mikrofonu před skupinou lidí... To bylo to, o čem jsem vždy snila. A když se to splnilo, nezažila jsem den, kdy bych byla šťastnější.

Další důležitou věcí v mém životě a součástí mě je psaní. Ne jen tady na blog, ale obecně. Nespočetně popsaných papíru, deníků a podobně. Všechny ty postavy, které jsem kdy oživila na papíře. Možná tohle všechno je úzce spjato s tím vymyšleným světem v mý hlavě, o kterým jsem se zmiňovala. Každopádně, jsou období, kdy píšu více, období, kdy píšu méně... Nezáleží ani tak na mém momentálním rozpoložení, spíš na tom, kdy cítím tu potřebu to ze sebe všechno dostat ven skrze písmena.

Jako další v pořádí tu mám své přátele. A to jsou lidi, pro které žiju. Pro které tu jsem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. To jsou lidi, za které bych byla schopná se bít a za kterými stojím. Proto nenazývám svým přítelem jen tak někoho. Mám spoustu kamarádů a známých, ale jen pár těch, kteří mě doopravdy znají, těch, kteří pronikli hlouběji, těch, kteří se za mé přátele můžou prohlásit. Často od nich slýchávám, že bych se měla soustředit taky sama na sebe, že bych měla pomoct sobě a ne pořád jen pomáhat ostatním. Jenže paradoxně jsem nejšťastnější tehdy, když jsou šťastní oni, i když to má být v neprospěch mě.

Jsem člověk, který si bere všechno možná až přílišně k srdci. Často někdo něco jen tak ze srandy plácne a neuvědomí si, že mi tím dokáže dost ublížit. Dříve jsem s tím měla větší problémy, ale časem jsem se naučila tuhle stránku, kterou na sobě tak nemám ráda, aspoň částečně potlačit. Nic to nemění na tom, že hodně špatně snáším jakoukoli kritiku a kolikrát pak i dny přemýšlím o tom, jestli jsem opravdu tak příšerná.

Dost často bývám přehnaně impulzivní a jakmile mě něco naštve, jsem pak hnusná a nepříjemná na všechny okolo. Což mě zpětně mrzí, protože vím, že si to nezaslouží, ale v ten moment bych vždy nejradši vypadla někam hodně daleko odtud. A naštvu se i kvůli blbostem, které někdo nemyslí vážně, což je nejhorší...

Ve společnosti cizích lidí bývám tichá, stačí aby v partě lidí, se kterými právě jsem, byl jeden nový člověk a já se automaticky uzavírám do sebe. Naopak, když jsem ve společnosti lidí, které znám už delší dobu, jsem dost upovídaná a občas i vtipná (doufám). To možná souvisí s mým malým sebevědomím.

Nemyslím si o sobě, že bych byla nějaká prvotřídní krasavice, ale v průběhu let, jsem se naučila mít ráda takovou, jaká jsem. Naučila jsem se milovat své nedokonalosti a ze svých dřívějších komplexů ohledně svého vzhledu si dnes dělám srandu. Jsem prostě obyčejná holka, kterejch po světě běhá tucet.

Občas vidím věci až moc černě. Ale to je asi způsobeno tím, že kdykoli jsem se pro něco nadchla a vrhla se do toho po hlavě, skončilo to špatně. A tak už si v těhle věcech prostě moc nevěřím.

Jako každý druhý osmnáctiletý člověk na tomhle světě si občas myslím, jak už jsem dospělá a jak vím všechno nejlépe. Fakt je ale ten, že jsem vlastně ještě pořád malé ustrašené děcko, které se bojí toho, co přijde, až bude opravdu vpuštěno do toho děsivého světa dospělosti... V koncovém důsledku však vím, že uvnitř mě bude vždycky kus té malé holky, která miluje svý plyšový medvědy...

Kdo teda vlastně jsem? Dle mého názoru, jsem obyčejná osmnáctiletá holka, která toho o světě ještě spoustu neví. Holka, co dělá chyby. Holka, co se rychle zamiluje, snadno odpouští a nechá si nabít hubu nejednou jen proto, že tak zarytě věří ve svý pohádky. Holka, která obětuje snad vše pro dobro druhých, která se snaží chovat k lidem tak, jak chce, aby se oni chovali k ní (i když často bezúspěšně). Holka, která věří ve své sny, která se snaží žít naplno. Sice není perfektní a dokonalá, ale buďme upřímní, kdo takový je? A navíc, dokonalost musí být přece jen strašně nudná. ;)

S láskou,
vaše Luc(ie).

Kam dál