Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Cigareta

29. listopadu 2018 v 0:27 | Luc |  Okénko poezie
Život je cigareta,
pomalu doutnající.
S těžkostí srdce,
sic pořád doufající.

Život je cigareta,
pomalu hořící.
Pohyb na okraji,
na vlásku visící.

Život je cigareta,
pomalu vyhasínající.
Stačí jen mrknout,
a už tečou po lících.

Típnu svou cigaretu,
dříve či později.
Sedám teď na vlak,
a mizím raději.

Luc.
 

Padlé listí

5. listopadu 2018 v 23:40 | Luc
Je to jako náznak pocitu, že se uvnitř tebe něco rozrůstá… Stačí však jeden jediný moment a všechno je to zase pryč. Jsem hodna lásky? Jsem hodna toho být aspoň jednou v životě doopravdy milována? Pakliže ano, tak proč za každým mým "miluji tě" přichází pouze tma, chlad, bolest, trápení a spousta bezesných nocí? Nemůže být jednoduché milovat nebo aspoň mít rád člověka, který nemá rád sám sebe. Ale je přání toho, aby za mě někdo aspoň jednou bojoval tak nereálné?

Přála bych si být jako můj bratr, jako spousta mých blízkých, kteří mají dlouhodobé vztahy a i když vím, že ne vždy to je růžové… Cítím z nich lásku. Bezmeznou, bezpodmínečnou, stále neutichající. Mám ji v sobě taky. Ale v moment, kdy se rozhodnu ji někomu dát, dotyčný ji akorát zmuchlá, pošlape a odhodí pryč. A mě už nebaví neustále být tou druhou, tou ne dostatečně dobrou, tou, ke které se vrací jen proto, že jim nevyšlo něco jiného. Stále věřím. Ve šťastné konce, v něco tak velkého a silného, co mě dokáže dostat na tu správnou kolej. Bohužel však prozatím bezúspěšně.

Dělala jsem chyby. Věci, na které nejsem pyšná a odmítnutí, které možná z mé strany přišly unáhleně brzo. Jsem však člověk impulzivní a to co necítím, nemůžu překousnout. Byla jsem ve fázích, kdy jsem nevěřila v lásku, ve stavu, kdy jsem necítila nic. Prošla jsem cestou užívání si následovanou velkou spoustou výčitek svědomí. A když jsem se konečně zase našla, přišel jsi ty a vrátil mě zpátky tam, kde jsem byla a už znova být nechtěla.

Tvoje mikina mě pořád hřeje. Cítím tvou vůni, tvůj dotek, tvé rty, tvůj pronikavý pohled. Vidím tvé krásné oči a nesmělý úsměv. Slyším tvůj hlas a "chyběla jsi mi". Kéž by to aspoň jednou bylo to něco víc, jak jsem si naivně myslela a pak doufala. Všechno to teď strašně moc bolí. Zraňuje mě to hlouběji a hlouběji a mé srdce je opět roztříštěno na kusy. Jako už tolikrát. Možná si to nakonec dělám všechno sama.

Nechci si už nadále připadat jako černá ovce, jako zklamání. Ale některé mé činy spějí přesně k opaku. Aspoň v mých očích. Jsem člověk bez cíle, bez snu. Někdo, kdo to pravděpodobně nikdy nikam nedotáhne. Minimálně kvůli strachu a neschopnosti jít do něčeho po hlavě. Sychravé počasí venku přesně vystihuje mou duši. Jsme padlý list. Krásný, žlutý avšak časem uschne. Stejně tak, jako usychám uvnitř sebe já. Co je to za život, když člověk žije jen pro lidi kolem sebe a ne pro sebe samého?
Luc.

(No)Body.

Chtěla jsem si dát od blogování pauzu. Ale dneska po dlouhé době cítím opět potřebu psát a něco sdělit internetovému světu. Asi to bude na delší dobu zase poslední článek, ale kdo ví...

Tělo. Schránka naší duše. To, co jde vidět. Povrch. Svaly. Kosti. Zuby. Nehty. Oči. ...
Kůže. Obal všeho. Hladká. Krásná. Čistá. Bílá jako sníh nebo hnědá jako čokoláda...
Zdravá kůže. To je to, po čem poslední roky toužím ze všeho nejvíc.

Každý jeden den se probouzím v těle, které nenávidím. Každý den se budím v těle, ve kterém nechci žít. Pohled do zrcadla mě bolí den ode dne víc. Nesnáším se. Nemám se ráda. Nechci se na sebe dívat. Hnusím se sama sobě. Co je to sebeláska? Neznám. Nemám už dny, kdy bych si připadala pěkná. Nechci se fotit. Nechci chodit mezi lidi. Nechci, aby mě takhle někdo viděl. Nechci, aby mě můj přítel někdy takhle viděl. Nechci mít jednoho dne děti, které by mě takhle viděli nebo nedej bože museli procházet tím samým, čím procházím já.

Začíná léto. Venku jsou neúnosná vedra a já? Pařím se v riflích, pokud možno v bundě či nějakém svetříku. Svůj obličej ráno zakrývám půl hodiny make-upem v marné snaze zakrýt to, co na sobě tolik nenávidím. Vlasy v culíku jsou pro mě utrpením. Prohrábnout si vlasy? Nadlidský úkol, pokud nechci mít loupající se pokožku všude. Snažit se aspoň chvíli nepoškrábat? Nemožné. Bolest a krvavé skvrny? Každodenní rutina.

Prý to k tomu patří. Deprese. Stranění se kolektivu. Ale copak tohle je život, který by za to stál? Copak musím žít jen na půl a neustále se omezovat jen proto, že je nějaká mizivá šance, že by to snad mohlo být lepší? Nebude. Dva roky je to jen horší a horší. Jak mám věřit, že bude líp? Že jedna ze všech mastí, olejíčků, laserů nebo čehokoli obdobného zabere. Copak holka v devatenácti letech dokáže pochopit, že to není zas tak důležité? Jak?!

Pohled na staré fotky bolí a drtí mě zevnitř. Slzy už unavujou. Jsem bezmocná, odkázaná na víru v něco, v co nevěřím. Na trpělivost. Vůli. A pozitivní přístup, který už dávno vyprchal. Pořád jenom slyším, jak to mám vydržet, že se to k lepšímu obrátí. Ale kdy?

Nemůžu nosit své oblíbené oblečení. Nemůžu si vzít sukni a cítit se pěkně. Nemůžu si vzít kratší triko, kraťasy nebo jít na bazén. Protože všechny ty pohledy strašně moc bolí. A proč si způsobovat tu největší bolest dobrovolně? Proč si neustále připomínat, že se nemáte rádi, protože něco tak malicherného jako je kůže, vypadá tak, jak vypadá. Červené fleky všude. A je jich pořád víc.

Když slyším otázku, co by sis přála nebo co bys chtěla k narozeninám, hlavou se mi pořád honí jen myšlenka, že si ze srdce přeju, abych byla zase zdravá. Abych měla tu hezkou, hebkou kůži. Abych si zase aspoň na zlomek sekundy připadala pěkná a ne jako největší odpad na této planetě. Abych se zase na chvíli měla aspoň z části ráda. Abych měla ráda to tělo, ve kterém jsem nucena se každý den probouzet. Protože už mě nebaví pořád zkoušet další a další možnosti a cesty, které jsou bez úspěchu. Protože utěšovat se tím, že musím vydržet, mě spíše deptá.

Přestala jsem věřit. Přestala jsem doufat. Snad aby to tolik nebolelo, když už jsem se tolikrát zklamala. Každá nová naděje je ve výsledku o to větší zklamání. A už se nechci litovat. Jen mě to strašně moc trápí. Už moc dlouho.

Tak tohle jsem já. Holka, co se nedokáže smířit s tím, co jí osud nadělil. Dala bych všechno za to, abych si zase mohla před zrcadlem říct, jo, dneska ti to sluší. Místo toho však den co den klopím oči k zemi. Abych se neviděla. Abych neviděla tu odpornou zrůdu, kterou v sobě vidím.

Luc.
 


Život

30. listopadu 2017 v 22:48 | Luc |  Okénko poezie
Poslední dobou,
zdá se mi to?
Snad je to v obou,
někde ukryto?

Je to jen pocit,
nebo snad klam?
V sobě tě nosit,
jak vědět kudy kam?

Byly to jiskry,
naděje snad?
Slzy už vyschly,
byl to šach mat?

Toulat se světem,
sama mám se dál?
A s příštím létem,
vědět, že sis se mnou jen hrál?!

Luc.

Everything's getting darker again

23. listopadu 2017 v 23:41 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Občas lidé dělají věci, kterých později začnou litovat. Do dnes jsem si myslela, že už jsem se dávno naučila, nelitovat, protože jsem si vždycky říkala " v tu chvíli si to tak chtěla" ... Ale ne. Nenaučila jsem se dokonale přetvařovat a necítit nic. A tak je mi možná teď zas trochu lidově řečeno na hovno.
Mno, to by nebyla Luc, aby hned ze startu svého devatenáctého roku života neudělala nějakou kravinu, za kterou se teď bije do hlavy a užírá se neustále dokola a dokola. Je to vlastně už snad taková moje tradice. Smutné.
V sobotu jsem měla narozeninovou oslavu, nebyla úplně růžová. Vlastně nebyla růžová vůbec. Půlku z ní jsem probrečela a po jednom ne moc příjemném, ale velmi upřímném rozhovoru s jedním mým slovenským přítelem, jsem si připustila spoustu věcí, které jsem v sobě tak dlouho potlačovala a zakopávala je v sobě někdě hluboko pod povrch. Nebylo mi fajn. Vlny bolesti projížděly mým tělem. Rozcupovalo mě to vnitřně na kusy jako už tolikrát. Ale přece jen to tentokrát nebylo stejné. Bylo to mnohem silnější, reálnější, větší. Jako byste dovnitř mě dali bombu, která najednou z ničeho nic vybuchla. Bylo to nepopiratelně devastující a velmi tíživé.
Skoro celou neděli jsem po tom byla jako vyměněná. Čuměla jsem nepřítomě do zdi. Slzy netekly, ale uvnitř mě brečelo úplně všechno. Bolest procházela až do konečků prstů, až do všech nejtemnějších a nejmenších zákoutí mého těla. Jako bych měla explodovat. Neměla jsem dobré myšlenky, ba naopak. Ale každopádně jsem to nějak ustála a tak jsem pořád tady. I když nevím, jestli mi teď je líp, nějakým mě zcela neznámým způsobem cítím aspoň částečnou vnitřní úlevu.
Nejhorší na tom však je, že jsem si uvědomila, že nevidím budoucnost, nevidím to, že bych tady ještě za pár let měla vůbec být. Prostě to tak tam někde uvnitř necítím. Cítím jen to, že se má stát něco špatného. A bojím se dne, kdy se to opravdu stane. Nemusí se nutně stát něco mě, jen prostě cítím, že něco přijde. Něco, co mě opět položí zpět a už se nebudu umět vrátit zpět. A tak se snažím bojovat, i když už absolutně nemám sílu. Bojuju za každý další jeden den, kdy dýchám a uvědomuju si, že žiju. I když mě budoucnost děsí...
Luc.

Tak promiň

5. listopadu 2017 v 2:17 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život

Milý příteli,
je toho tolik, co bych Ti chtěla říct. Je toho tolik, co nevíš. Vím, že teď už je pozdě. Vím, že teď už nic nezměním. A i přesto, že moje "promiň" nepomůže, aspoň tohle bys vědět měl.

Celých těch 7 let, co tě znám, jsi při mě stál. Byl jsi tady pro mě, když mi bylo nejhůř, mohla jsem se na tebe kdykoli obrátit. I přesto, že jsem Ti už dávno hodně ublížila, viděl jsi ve mně pořád jen to dobré. Znal jsi mě. Líp než kdo jiný... Odcizili jsme se, ale pořád jsme kolem sebe tak nějak kroužili. Já tu byla pro tebe a ty pro mě. Byl jsi šťastný, já byla prázdná. Když jsem já byla šťastný, tys byl prázdný. Nějak jsme se pořád míjeli. Tys měl vztahy, které vždycky byly odsouzeny ke krachu. A ty víš, že tím důvodem jsem byla já. Víš, že jsi vždycky ve skrytu duše doufal, že budeš se mnou. Jen sis myslel, že já to nevidím. Že nevím, že mám nad tebou takovou moc, které jsem mohla kdykoli využít. Byla jsem si toho vědoma. Ale nemohla bych ti to udělat, obzvlášť, když jsi byl tak naplněný. Měl jsi jiskry v očích... Sám jsi to řekl, vždy jsi věděl, že po nich přijde nějaká lepší. Jenže já tou lepší nebyla. Promiň.

Neměla jsem nikdy v plánu Ti znova ublížit. Moje úmysly byly čisté. Věřila jsem tomu, že spolu máme být. Ale očividně tohle nebyl ten správný čas. A nečekám, že někdy pochopíš, proč jsem to ukončila. Proč jsem aspoň ještě chvíli nepočkala... Nešlo to. I když to teď bolí. Oba. Nezasloužil sis to. Ty ne. Udělal bys pro mě cokoli, položil bys za mě život. Všechno to vím. Tak moc mě miluješ. Tak moc ke mně cítíš a i tak, to nebylo dost. Nemohl jsi udělat víc. A já tě zklamala. Zase. Mrzí mě to. Kvůli Tobě.

Není to tak, že bych k tobě nic necítila. Cítím. Hodně. Ale není to dost. Jsi úžasný člověk. Jsi perfektní kluk, kterého by měla každá holka závidět. Hodný, vtipný, vstřícný... A věřím, že až jednou budeš mít ženu, bude to ta nejšťastnější žena pod sluncem. Ale já to nebudu. Nemůžu být. Můžeme to nazvat klidně osud. Nemůžeš proti tomu bojovat, i když bys chtěl. Chtít nestačí. Bohužel. Já to takhle taky nechtěla. A vidět tě brečet... To mě zlomilo.

Nezměním to, kdo jsem ani to, co cítím. Je mi to líto. Opravdu. Jediné, co si přeju je, ať jsi v pořádku. Ať to všechno zvládneš. Ať jsi šťastný jako nikdy dřív. Chci, ať se máš nejlíp, jak jen to jde. Já už se s tím nějak poperu, ale mám strach o Tebe. Tak moc mě tíží vědomí, že se někde trápíš a přemýšlíš, co jsi udělal špatně. Protože jsi neudělal špatně vůbec nic. Není jediná věc, kterou bych ti mohla vytknout... Všechno je to má chyba. Já nejsem ta, kterou sis přál. Promiň.
A tak se loučím, příteli, doufám, že jednoho dne k sobě zase najdeme cestu. Nečekám, že to bude za den, měsíc, rok... Ale třeba jednou. Jednou budeme oba tam, kde být máme. Třeba se konečně přestaneme míjet. Sejdeme se tam někde.

Promiň, že nejsem ta, kterou jsi chtěl. Odpusť, že jsem opět dopustila to, aby Ti bylo ublíženo.
Luc.

Falling in love

17. září 2017 v 1:07 | Luc |  Okénko poezie
Chtěla bych říci,
cítim se šťastná.
Přesto tam uvnitř,
cítím se prázdná.

Těžkne mi srdce,
láskou se plní.
Čekám jen na den,
kdy se zas zlomí.

V hlavě mám zmatek,
žárlím a taju.
Při každém úsměvu,
teď all in hraju.

Vidím zas světlo,
ten barevný svět.
Někde tam uvnitř,
rozrůstá se květ.

Luc.

Still alive

22. června 2017 v 23:43 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Hola amigos,
Luc se opět hlási. Hádám, že to tu stejně není moc živé, ale co už.
Dneska je zase jeden z těch večerů, kdy dělám věci, které vím, že bych dělat neměla. Třeba pročítám svůj starý deník, staré konverzace a usilovně přemýšlím... Ale vraťme se na začátek dnešního dne.
Dneska jsem po dlouhé době zase kreslila a měla jsem z toho neskutečnou radost, že mě to zase tak moc chytlo. Jinak se nic moc zvláštního nedělo, kromě toho, že jsem celý den přemýšlela nad způsobem, jak se zbavit mého..hm..říkejme mu třeba Pan Dokonalý.
Asi po třech měsících jsem zase psala do deníku a bylo to fakt plné sentimentu. Jde vlastně o to, že včera jsem si s Panem Dokonalým psala a až včera mi konečně došlo, že ač se snažím sebevíc, já pro něj nikdy nebudu to, co on je pro mě. Bylo to tvrdý náraz na realitu. Ono, ne, že bych si tohle neuvědomovala už dřív, ale pořád jsem se držela nějaké té naděje. Stupid girl. Žila jsem z těch chvilkových radostí, kdy mi napsal, když šel z hospody nebo když jsem ho někde zahlédla a mohla s ním být aspoň pět minut. Heh. Co jsem si sakra myslela? Že s ním budu jednou volat na Skype, že po tom, co mu dám dopis, že se snad všechno změní a on přikluše na bílém koni a odveze si mě do západu slunce? Naive girl. Aspoň už ale vím, že to aspoň četl. I když co si budeme nalhávat, ani to mé duši neulevilo. Ničemu to nepomohlo.
Ale nechci aby celý tenhle článek byl celý o Panu Dokonalém. Whatever. Dá se tomu vůbec říkat článek? Mám pocit, že tu zase sebe skládám slova, která v celku nějak nedávají smysl.
Bla, bla, bla. Stop it Luc! ... Anyway, tak jsem četla ty konverzace na facebooku a nevím, proč jsem to vlastně dělala, protože jsem z toho smutná af. No a došla jsem k mýmu "nejlepšímu" kamarádovi. Tomu budeme říkat třeba Amigo (such original). No a tak jsem četla a četla... A udělalo se mi tak strašně moc úzko a uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. On totiž Amigo byl moje první big love v nějaké 6. třídě. A nevím, jestli jsem tady o něm už někdy nepsala... Každopádně, řekněme, že bylo období, kdy jsme se fakt hodně bavili a našli si k sobě cestu. Bez citů a všeho kolem. Jenom jako kamarádi. No jenže pak mě jednoho dne z ničeho nic Amigo úplně odstřihnul a přestal se mnou mluvit a já do dneška nevím proč. Protože jsem mu sakra nic neudělala, tím jsem si jistá... A tak jsem dneska četla ty dojemné slohovky o tom, jak jsem úžasná a jak ho nikdy v ničem nenechám a jak si mě váží a jak mě má rád a jaká jsem nejlepší kamarádka. A prostě wtf? Přijde mi až ubohé, jak tohle mohl napsat člověk, který se na mě ze dne na den bez důvodu vykašlal. Musím se smát, zároveň to však strašně bolí. Asi jsem svým způsobem masochista. Proč já si tak vědomě ubližuju?..
Doufám, že mě mamka zítra nechá jít na bráchův koncert, ať si aspoň trochu zlepším náladu a pak na víkend do Brna (jo sice zítra doberu antibiotika a měla bych ležet, ale prosííím). Tohle už mi nikdo pokazit nemůže, tentokrát už ne. Ani mé blbé zdraví, které se vždycky posere, když mám plány...

A jako bonus přikládám pár nesmyslných veršů, které jsem splodila, když jsem se definitivně rozhodla odstřihnout Pana Dokonalého.


Dohasíná plamen,
stejně jako láska k tobě.

Člověk je už znaven,
srdce uchovávám v hrobě.

Stálo to mnoho sil,
všechno to doufání.

Cit však nezvítězil,
zbylo jen zoufání.

Nechci už dál tu stát,
trpět tichou bolestí.

Věřit ve "mám Tě rád",
bylo mou blbostí.
(Nebo snad radostí?)

Luc.

My new addiction - SKAM

27. května 2017 v 18:43 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Hola amigos.
dneska jsem se rozhodla napsat trošku netradiční článek, ale hádám, že to tady po všech těch depresích bude vcelku příjemná změna. Sice moc neumím psát jakési recenze, ale tak aspoň se o to pokusím.
Poslední 4 dny nedělám prakticky nic jiného, než že sedím u počítače a koukám na SKAM. Moc z vás asi netuší, o co jde. Obecně o tom moc lidí neví a podle mě je to strašná škoda, protože je to fakt naprosto luxusní a hlavně autentický.
No a co že to teda vlastně SKAM je?
Jde o norský seriál, který vypráví o každodenních problémech teenagerů. V každé sérii je hlavní postavou někdo jiný a každá série se zaměřuje na jiný problém - vztahy, náboženství, láska, coming out...

Oficiální popis přikládám zde:
V seriálu Skam se setkáváme s osudy dospívajících studentů střední školy Nissen v Oslu, přičemž se každá série zaměřuje na hlavní dějovou linku jednoho konkrétního páru, s níž se prolínají příběhy všech členů party. Seriál se odehrává na ose reálného času s velkým přispěním propagace a aktivit na sociálních sítích. Skam není jen o lásce a velkých přípravách na tolikrát oslavovaný Russ ("Russefeiring" - tradiční asi měsíc trvající slavnost norských maturantů, kdy si jejich skupinky dávají výstižná jména, nosí stejnokroje a připravují a zdobí svůj vlastní autobus/dodávku, to vše za doprovodu bujarých oslav a večírků). Skam je především o hledání sebe sama, významu přátelství, síle popularity, uvědomění si vlastní sexuality, získání reálného pohledu na svět, umění vážit si sebe sama, obětování se, uvědomění si vlastních chyb a snaze o jejich nápravu, solidaritě s nejbližšími, rodinných vztazích, psychických poruchách, znásilnění, vydírání, nepředpojatosti, toleranci k jiným pohledům, názorům a kulturám...

Výsledek obrázku pro skam actors


A proč se mi vlastně ten seriál tak líbí a proč o něm vůbec píšu?
Líbí se mi to, jak je ten seriál originální. Je tvořen v podobě j
ednotlivých klipů, z kterých jsou potom tvořeny díly. Člověku to dodává pocit, že se dívá jen na záznamy každodenního života. Herci jsou přibližně stejně staří jako postavy, které hrajou a to taky podle mě udělá hodně.
V každé jedné sérii jde vidět nějaký progres a seriál se neustále zlepšuje. Jeden díl má kolem 20 - 30 minut a vždycky to člověka nutí se dívat dál a dál.

Hlavní postavy první série jsou Eva a Jonas. Za mě asi nejslabší série v porovnání s ostatními, zároveň však tak dobrá, že jsem se na celou stihla podívat za jednu noc.
Druhá série vypráví příbeh Noory a Williama. Řeší se tu mimo jejich vztahové problémy i poruchy příjmu potravy.
Třetí série je linkou Isaka a Evena. Mimo coming out se zabývá mánií a bipolární poruchou.
No a čtvrtá série, která zrovna aktuálně vychází je příběh muslimské dívky Sany, která řeší rozpory své víry.

Já jsem se k seriálu dostala vlastně díky 3. série, p
rotože jsem to kdysi zahlédla někde na Youtube. Bohužel v té době nebyli ani anglické titulky a tak jsem se k tomu vrátila úplnou náhodou až teď. Každopádně každá série mě neustále překvapuje a pořád se těším čím dál více na nové díly. Za mě osobně vedou 2. a 3. série, ale to je způsobeno oblíbeností postav. (Dneska jsem zběsile vykřikovala, že chci do Norska, protože prostě Even a Isak jsou tak zatraceně cute.)

Myslím si, že hodně lidí neví o co jde hlavně proto, že seriál je přeložený jen do angličtiny. (V češtině jsou online dostupné zatím jen 2 série a v celé republice jsou jen dvě
slečny, které to překládají a pracují na tom.) Ale rozhodně všem doporučuju tomu seriálu dát aspoň šanci, protože jsem přesvědčena o tom, že to všechny mladé tak nadchne, že se nebudou moct odtrhnout stejně jako já. Hlavní kouzlo toho seriálu podle mě spočívá totiž v tom, že tam každý najde kus sebe. Každý tam najde nějakou radu, něco, co mu může pomoct v jeho všedním životě.

To je asi vše, co bych k tomu tak řekla. Prostě: SKAM FOR LIFE! :D <3

Love u,
Luc.

Hádej co? Depka

Hola amigos,
hádám, že už uplynul snad další měsíc, co tady nepřibyla ani čárka. Co už. Poslední dobou jsem hrozně líná a vlastně nevím, co ještě. Vlastně nemám chuť vůbec nic dělat. Nejradši bych pořád jen ležela a spala a spala a spala. A jedla. Občas.
Nějak v posledních dnech objevuju čím dál více písniček, které jsou textem tak výstižné, že je po chvíli už umím nazpaměť a učím se je hrát na klavír. Pak je po nocích hraju a přemýšlím, jestli tohle bude trvat ještě dlouho.
Pozorováním sama sebe zjišťuju čím dál více, že můj život je jeden velký stále se opakující a nekončící stereotyp. Hádám, že už jsem si tak nějak zvykla na to, že existuju. Ne, že žiju.
Chtěla jsem ulevit své duši a svému srdci, tak jsem se odhodlala k napůl zbabělému kroku ve formě dopisu. Paradoxně jsem svému srdci, své mysli i své duši jenom přitížila, protože teď každý den žiju s myšlenkou, zda-li to ten dotyčný aspoň četl, když už nedostávám žádnou zpětnou vazbu. Vlatně by mi stačilo, kdyby mi řekl nebo napsal "četl jsem to." ... Nepotřebuju nic víc. Ale tohle neustále trýznění sama sebe mě zabíjí. Jenže když je člověk moc velký zbabělec na to, aby to druhému řekl do očí, může si za to nakonec asi sám.
Na druhou stranu přemýšlím, jestli po tom všem, jsem mu až tak moc někde, že se ani neobtěžuje odpovědět. Nebo jen prostě nemá co říct. Jestli se to sluší či nesluší. Jestli to vůbec něco znamená. Protože, kdyby odpovědět nechtěl, nemusí to přece hned znamenat, že jsem mu úplně ukradená. Nebo ano? Třeba jen nemá čas. Přece jen má těsně před maturitou. Ale... Je tak těžké napsat aspoň něco? Vážně jsem tak naivní, že ho neustále nějak omlouvám, jen abych si nepřipustila tu zdrcující pravdu, že ve skutečnosti mu je to vlastně všechno úplně jedno..? Je to vlastně po tom všem strašně smutné. A já se neustále nedokážu smířit s myšlenkou, že už ho třeba nikdy neuvidím. Že to skončí takhle.
Další novinka? Luc byla šikovná a musí teď chodit o berlích. Fakt nenávidím ten fakt, že jsem teď odkázaná na lidi kolem sebe. Že se v podstatě sama nikam nedopravím. No prostě klasicky všechno špatně.
Oblíbila jsem si hodně post hudbu v poslední době. Je to všechno sice strašně depresivní, ale tak nějak to odpovídá mému celkovému rozpoložení. Hádám. Čekám, kdy to všechno prostě skončí.
Luc.


Kam dál