Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Březen 2013

2.díl

3. března 2013 v 15:10 | Luc |  Nic není tak, jak se zdá...

Zaklapla jsem dveře našeho nového baráčku a zula boty, všude bylo ticho. Najednou se ozvala rána a hlasy. "Už zase se hádají." s povzdechem jsem vyšla schody a zavřela se v pokoji. Tašku jsem odhodila na zem a otevřela jsem skříň. Vytáhla jsem si černé legíny a volnější červeno-šedé pruhované tričko. Hodila jsem to na postel a svlékla svou školní uniformu, podívala jsem se na svůj odraz do zrcadla.
Můj pohled se zastavil na mých nohách, kde se rýsovalo několik jizev. Odvrátila jsem pohled a oblékla se. Tričko jsem si dala tak, že mi zakrývalo pouze jedno rameno, druhý rukáv jsem nechala trochu sklouznout. Obula jsem si černé kotníkové tenisky a přešla dolů do menší tělocvičny, kterou jsem využívala pouze já.
Zapnula jsem hudbu a začala trénovat. Sjela jsem si všechny sestavy, které jsem se doposud naučila. Usmívala jsem se, ten pocit, že jsem zase po dlouhé době zase tančila, byl nepopsatelný. Tančit Street Dance na profesionální úrovni, to byl můj sen…
Ještě předtím vším zlým, co se mi přihodilo, ještě dávno před tím, než se stal ten osudný večer, který totálně změnil můj život. Nenáviděli mě, kvůli ní, zničila mě…
Začala jsem vzpomínat a najednou jsem zase viděla rozmazaně. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy a místo toho jsem se zase začala soustředit na tanec.
"No páni." ozvalo se ode dveří. Otočila jsem se.
Zastavila jsem hudbu. "Co tady chceš?" přešla jsem ke dveřím, kde stál Austin.
"Tohle sis zapomněla ve škole, myslel jsem, že se ti to bude hodit, když máš ten úkol." podal mi učebnici matiky a zakřenil se.
"A jak ses sem vůbec dostal?"
"Pustila mě tvoje máma." pokrčil rameny.
"Je to všechno?" řekla jsem chladně.
"Vlastně jo." odpověděl a dál postával ve dveřích.
"Tak bys asi měl jít." podívala jsem se na něj nechápavým pohledem a vyšla z tělocvičny.
"Fajn, tak čau." otevřel dveře.
"A dík za tu knížku." odešel.
Vyšla jsem do pokoje a knížku hodila na stůl. Posadila jsem se na parapet, z vedlejšího pokoje byl opět slyšet křik. Podívala jsem se z okna ven, měla jsem výhled na náš zadní dvůr. Za plotem stál Austin, Oliver a další skupinka fotbalistů, jejichž jména jsem zatím neznala, vedle stála skupinka holek v čele s Megan, které se strašně smály, zatímco Oliver a další něco sprejovali na náš plot. Seskočila jsem z parapetu a vyběhla ven.
"Vypadněte!" začala jsem křičet, podívali se na mě, pak na sebe a začali se smát. "Zavolám policii!"
"Chudinko." řekla s úšklebkem Megan a všichni se vydali svižným krokem pryč.
Otevřela jsem branku a podívala se na plot. Zmohla jsem se pouze na slzy. Seděla jsem tam ani nevím, jak dlouho, podívala jsem se směrem, kde všichni odešli, zdálo se mi, že jsem zahlédla Austina.
Ale co to plácám, vždyť to on to celé vedl. Idiot. Copak mi ti lidi nemůžou dát nikdy pokoj?
"Zoey?" uslyšela jsem dívčí hlas.

  • Tak tady je druhý díl, je to zatím celkem o ničem, ale ono se to rozjede. Věřte mi;) Luc.

1.díl

2. března 2013 v 21:14 | Luc |  Nic není tak, jak se zdá...

Do třídy vešla stará ženská, která vypadala jako čarodějnice, na nose měla brýle. Všichni utichli a postavili se.
"Dobrý den studenti, posaďte se." řekla přísným hlasem a zadívala se na mě. Začínala jsem se bát.
"Tak, otevřete si knihy na straně 56 a začneme."všichni udělali, co řekla a nikdo nevydal ani hlásku.
Horlivě začala vysvětlovat učivo a přitom něco čmárala na tabuli, samé: x, y, a, b, c, d.. Prostě jen samé písmenka, kde jsou čísla sakra?
"Tak, kdo nám to přijde vypočítat?" začala se rozhlížet. "Á, vy, pojďte k tabuli." ukázala na mě.
Zvedla jsem se a neochotně šla, absolutně jsem netušila, co s tím příkladem dělat. A tak jsem se tam prostě postavila a stála mlčky, bez tohož abych napsala byť jen čárku.
"No, tak, bude to?" zeptala se mě nevrle ta baba.
Sklopila jsem hlavu, opravdu jsem se styděla. První den a hned si to takhle zkazím.
"Aha, takže slečna neví?"
Pokroutila jsem hlavou na znamení "ne".
"Tohle by zvládli děti na základní škole, takže jak to, že nevíte?" začala zvyšovat hlas. Byla jsem zticha.
"No, tak co budeme počítat jako první?"
Zase ticho.
"Slečno, vy máte IQ tykve, toto je úplně jednoduchý příklad!" vytrhla mi křídu z ruky a začala psát na tabuli další písmenka.
"No, běžte si sednout a za domácí úkol vypočítáte stranu 57 a 58." podívala se směrem ke mně.
Celá třída vyprskla smíchy. Nevydržela jsem to, s brekem jsem vyběhla ven ze třídy na nejbližší záchody, kde jsem se zamkla v kabince. Svezla jsem podél dveří na zem a začala vzlykat. Proč se to musí stát vždycky mě?
Do konce hodiny zbývalo dvacet minut. Někdo otevřel dveře a vstoupil.
"Zoey?" někdo zaklepal na dveře kabinky. Neodpovídala jsem.
"Já..učitelka chtěla, ať se jdu podívat, jestli jsi v pohodě. Jsem tvoje spolužačka, otevři prosím."
Setřela jsem si slzy a povolila zástrčku, pootevřela jsem dvířka a vstala ze země.
"Já jsem Wendy."řekla a vyhledala můj pohled v zrcadle.
"Hele, jsi v pohodě?"
"Jo." usmála jsem se na ni a opláchla si obličej vodou.
"Nebylo to hezký, ale kašli na ně, jsou to samí idioti."
"To neřeš, jsem už vážně v pohodě. Půjdeme?" ukázala jsem na dveře. A tak jsme teda šly, chodbou jsme se loudaly a než jsme otevřely dveře do třídy, zhluboka jsem se nadechla.
Vešly jsme a všechny pohledy směřovaly na mě, překvapivě. Wendy si šla sednout na konec třídy, já jsem se pomalým krokem přesunula zpět do své lavice, tedy k Austinovi. Byla jsem asi v půlce cesty, jeden z těch pitomých fotbalistů mi nastavil nohu a já zakopla a spadla. Třídou se opět rozezněl smích. Zvedla jsem se a s hlavou sklopenou pokračovala na místo…
Zbytek dne probíhal celkem v pohodě, až na pár poznámek na mou osobu. Přišel oběd, vešla jsem do jídelny, vzala si tácek s obědem a hledala nějaký volný stůl. Wendy na mě začala zběsile mávat a já ji byla vděčná, že první den nemusím obědvat sama. Sedla jsem si a usmála se na ni.
"Zoey, tohle jsou: Jim, Claire a Nick, jsou ze třeťáku. Lidi, tohle je Zoey, náš nový přírůstek." ukázala na ně postupně, tihle lidi se mnou do třídy nechodili.
"Ahoj." usmáli se na mě.
"Ahojte." usměv jsem jim oplatila.
"Wen, tak co ten idiot, Oliver. Už ti dal pokoj?" zeptal se jí Jim.
"Ne, ale tak co s tím nadělám." mykla rameny. "Oliver je ten, co ti podkopnul nohy." řekla mi pro ujasnění, asi pochopila z mého pohledu, že nemám potuchy, o koho jde. A tak jsme se začali prostě bavit a já měla pocit, že se známe strašně dlouho, smáli jsme se a já byla zase po všem tom utrpení šťastná, opravdu šťastná…
  • komentář potěší:)) Luc.

Prológ

2. března 2013 v 21:12 | Luc |  Nic není tak, jak se zdá...
"Tak a je to tady, nový začátek." pomyslela jsem si a s lehkým povzdechem jsem vstoupila do červené budovy. Všichni kolem si mě zvědavě prohlíželi a já jsem se sklopenou hlavou kráčela směrem do ředitelny. Tak toto je moje nová škola, Fieldsova střední. Z venku celkem nenápadná budova, ovšem když vejdete dovnitř, zcela vás ohromí…
S malou dušičkou jsem zaklepala na dveře a otevřela. "Dobrý den."pípla jsem ode dveří.
"Á, ty musíš být Zoey, pojď dál." usmál se na mě pan Mitchels. "Takže tady máš rozvrh, číslo skříňky, kód a učebnice." vysypal na mě a všechno na mě doslova hodil. Z venku se ozval zvonek.
"A, tak pojď, zavedu tě do třídy." otevřel dveře a já jsem pomalu kráčela za ním, čím víc jsme se blížili ke dveřím, tím víc jsem byla nervózní, nechtěla jsem znova zažít to, co se mi dělo na bývalé škole.
"Tak prosím."otevřel dveře a všichni se postavili. "Usaďte se studenti."pousmál se. "Toto je vaše nová spolužačka Zoey Braunová."
Zoey Braunová - obyčejná, šestnáctiletá, vysoká, štíhlá dívka s delšími hnědými vlasy a zelenýma očima. Milá, přátelská, ale tichá a uzavřená do sebe, bez špetky sebevědomí…
Ředitel domluvil a poslal mě sednout si do lavice, hned vedle toho největšího frajírka a namyšlence, jak jsem později zjistila - Austin Drake, tak zní jeho jméno.
"Čau." řekl laškovně a celá třída se potichu zasmála.
"Ahoj." řekla jsem skoro neslyšně a dál jsem ho ignorovala. Soustředila jsem se jen na výklad profesorky, měli jsme dějepis.
Hodina se přibližovala konci a já se jen děsila, jak to bude vypadat o přestávce. Zazvonilo. Učitelka vyšla ze třídy a všichni se začali překřikovat.
Podívala jsem se na rozvrh. Matika. "Super!" A další hodinu je fyzika. "Dvakrát super." pomyslela jsem si.
Z mého zamyšlení mě vytrhla blondýna, která si to mířila přímo směrem ke mně, společně s ní pár dalších holek.
"Ups, něco ti spadlo."zasmála se a s těmito slovy mi všechny učebnice shodila ze stolu na zem. Zhluboka jsem se nadechla a všechno to zase posbírala, sedla jsem si zpátky a hleděla si svého.
"Tak aby bylo jasno, já jsem Megan, chodím s Austinem, jsem hlavní roztleskávačka a všechno tady vedu. Ty jsi jen další z mnoha nul, které přistoupili tady do tohohle ústavu, takže si mě nepřej, pokud se jen o něco pokusíš, jasný?"
Zvedla jsem k ní hlavu. "Promiň, co jsi říkala?" usmála jsem se na ni tím nejmilejším úsměvem.
Zrudla, celá rozzuřená si to zase odkráčela pryč a všechny ostatní za ní cupitali jako ocásky. Tak jim budu říkat, ocásky. Usmála jsem se sama pro sebe a dala si sluchátka do uší…

Zoey Braun

Megan Carter

Austin Drake
(obrázky jsou z googlu, takhle nějak si je představuju;))
  • ;) Luc.