Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Květen 2016

Life is pain is life

31. května 2016 v 22:51 | Luc |  Okénko poezie
Bílá, černá barva bliká,
Tma už zase přichází,
Osamělá duše rozbitá,
Hroty srdcem prochází.

Je to zvláštní, ironické,
Hledat smysl života,
Snad i trochu patetické,
Tato lidská samota.

Slzy na tvářích zas pálí,
Pod kůži se všechno vrývá,
Nikdo jen tak nepochválí,
Tak už to v životě bývá.

Luc.

Between walls

29. května 2016 v 23:06 | Luc |  Jednodílovky
Křečovitě objímala svého plyšového medvěda, do kterého se vpíjeli slané kapky padající z jejích očí. Přála si jediné, aby aspoň na chvíli obživl, mohl mluvit. Protože on jediný to celé prožíval s ní. Chvíle, kdy byla šťastná, chvíle, kdy byla na svých kolenou bez možnosti vstát, chvíle, kdy znova nabírala sílu, chvíle, kdy jako teď jen seděla opřená o zeď a svírala ho ve svém náručí. Byl jejím nejbližším přítelem mezi těmi čtyřmi zdmi.
Ráda by to nazvala svým pokojem, kouskem sebe. Ale jak prchalo všechno z ní, prchal jakýsi život i z té dříve veselé a energií nabité místnosti. Plakáty, fotky, motta. Zmizely. Zůstali jen holé zdi. Necítila se v něm dobře. Paradoxem bylo, že to bylo jediné možné místo úniku před světem. Její chvíle soukromí.
Den co den přišla domů, bouchla dveřma a rozhlédla se. Viděla nepořádek. Hromady věcí, které jaksi postrádaly smysl. Tak přesně se ona cítila. Tak vnímala svou existenci. Nesmyslně. K ničemu. Zbytečně.
Když se všechno zahalilo do tmy, všechno jakoby snad ještě zesílilo její utrpení. Hrobové ticho přerušované ozvěnou jejích nářeků, hlubokých výdechů, vzlyků. To bylo jediné, co ty čtyři stupidní zdi uměly. Odrážet a zesilovat všechny její pocity, vracet jí je do obličeje. Přála si od nich dostat odpovědi. Místo toho se však dočkala pouze ustavičného mlčení.
Proklínala to ticho. Za těmi zdmi se toho událo tolik. Tolik toho skrývaly před světem.
Přála si slyšet cokoli, pád tužky ze stolu, nově příchozí zprávu. Přála si, aby všichni její plyšáci byli aspoň na chvíli živí, aby jí z ničeho nic jeden z nich pohladil po tváři a řekl "bude to dobrý". Dočkala se však pouze toho odporného, zároveň však mírumilovného ticha, přerušovaného pouze jejím hlasem. Nemohla dýchat.
Měla pocit, jakoby se ty zdi každým dnem přibližovaly blíž a blíž k sobě, až jí jednoho dne opravdu rozdrtí. Ne jen zevnitř, ale i na povrch.
Milovala je a proklínala. Čtyři pitomé zdi. Bez kousku citu a života. Přesně tak, jako se cítila ona.
Když se teď o jednu z nich opírala, přála si, aby se do ní vpila. Aby se mohla stát součástí té stěny. Ty stěny měly svůj vlastní příběh.
Navenek však nedávaly nic znát. Stejně jako ona. Mlčela i nadále, dusila vše v sobě.
Byla obklopena neviditelnými zdmi kamkoli se pohnula. A ty zdi byly neproniknutelné. Věděla totiž, že jí nikdo neporozumí víc, než ustavičné mlčení čtyř holých zdí pokoje, ve kterém žila.

Máme tu další, poněkud kratší jednodílnou povídku. Neřekla bych, že je to jedna z mých nejpovedenějších. Well, mé pocity a myšlenky jsou zmatené a poněkud se zase začínám dostávat do období, kdy bych pořád jen spala. Možná i to se podepisuje na kvalitě posledních článků. Konec mých žvástů. Snad jen doufám, že se aspoň trochu líbila.
See ya,
Luc.

Díl třetí

28. května 2016 v 23:38 | Luc |  No happy ending(s)
Sluneční paprsky dopadaly na její tvář, ale ona stále odmítala otevřít oči. Sotva tak učinila, ucítila totiž palčivou bolest v hlavě. Včera to asi trochu přehnala...
Ozvalo se zaklepání. "Agrh.." zaúpěla.
"Dobré poledne." Vešel do pokole a ušklíbl se když viděl její výraz. "Tady to tě postaví na nohy." Podal jí sklenici a mrknul na ni.
"Děkuju." Usmála se a vypila obsah sklenice. Skřivila obličej v důsledku kyselé chuti a Marco se začal smát.
Tak nádherný smích slyšela jen u jednoho člověka. Johny.
"Luc?" zvážněl.
"Ano?" Rychle zamrkala, jakoby se právě probrala z tranzu.
"Včera to bylo fajn." Usmál se a odešel.

Pomalu se vyhrabala z psotele a chtě nechtě zapnula svůj počítač. Dnes musela pracovat.
Otevřela svou mailovou schránku a začala se probírat v nově příchozích zprávách. Většina z nich byla pracovních, no pak objevila jednu, která jí doslova vyrazila dech.
_______________________________________________________________________________________________________________
Odesílatel: johnyster@mailbox.com
Příjemce: lucymartinez@gmail.com
Předmět: Je mi to líto.

Má nejdražší Lucy,
tak moc bych si teď přál vrátit čas. Udělal jsem chybu a opravdu mě to mrzí.
Prosím, vrať se domů, promluvíme si o tom.
S láskou, navždy Tvůj Johny.
_______________________________________________________________________________________________________________

Počítač nechala zapnutý a vyběhla ven. Potřebovala přemýšlet. Slzy se jí opět tlačily ven z očí a nešly zastavit. Proč jí tohle dělá?!
------------------------------------------------------------
Zcela znaven vešel do domu, kde bylo až moc velké ticho. Krásný večer, asi se šla někam bavit.
Svalil se na gauč a pustil si televizi.
Tak krásná. "Je to hajzl. Všichni jsou." vykřikovala a oba se tomu smáli, byli opilí... Vzpomínal na včerejši večer.

Dveře bouchly, uslyšel tiché vzlyky a pak už jen kroky po schodech. Má jít za ní? Není to jeho starost, nijak se neznají. Ale chtěl by jí pomoct. Chce jí poznat. Chce znát důvod, proč chce zapomenout. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu to tak prostě bylo.
--------------------------------------------------------------
_______________________________________________________________________________________________
Odesílatel: lucymartinez@gmail.com
Příjemce: johnyster@mailbox.com
Předmět: Too late.

Nekontaktuj mě, nijak. Domů se v nejbližší době nevrátím.
Za chyby se platí. Žij si svůj život.
Sbohem, Lucy.
_______________________________________________________________________________________________________________

Zmáčkla tlačítko odeslat, zaklapla notebook a schoulila se do klubíčka.
"Ťuk, ťuk." ozvalo se poprvé. Nereagovala.
Chvíli bylo ticho a pak se to ozvalo znova. Opět žádná reakce.
Dveře se otevřely. "Luc, jsi v pohodě?" zašeptal nejistě.
"Jo, jen jsem unavená. Dobrou noc, Marco."
"Dobrou." odpověděl zklesle a zavřel.
Převalovala se stále dokola, přemýšlela o všem a nemohla usnout. Bylo půl čtvrté ráno, když konečně zavřela oči a ocitla se v říši snů.
-----------------------------------------------------------------
Tak krásná... "Já jsem Lucy." znělo mu v hlavě.
Hlasitě si povzdech a zachumlal se do deky. O pár sekund později už nevěděl o světě.
"Amando, ne!" vykřikl a otevřel oči. Jeho srdce teď mělo splašený rytmus, jeho dech byl zrychlený. Sen o jeho milé, který se proměnil v noční můru. Ani se nenadál a z jeho očí se začaly linout slzy.
Její hnědé vlasy vlajou ve větru, zhlasuje rádio. "Days like these, lead to." zpívají si a smějí se. Pak už jen rána a nastává tma...


Tak tady máme nový díl. Doufám, že se líbil. Další bude snad brzy.
See ya, Luc.

Empty soul.

24. května 2016 v 22:50 | Luc |  Jednodílovky
Cítila chlad. Prázdno. Nic víc.
Procházela ulicí. Byly 3 hodiny ráno. Zastavila u houpaček. Sedla si na jednu z nich a ta začala vydávat pravidelný vrzavý zvuk v důsledku toho, že se rozhoupala.
Ve sluchátkách jí hrála jedna a ta samá písnička pořád dokola. "Jejich písnička."
Očekávala by bolest, trápení, zklamání, slzy. Aspoň náznak citu. Náznak toho, že je ještě živá. Náznak toho, že se uvnitř ní nenachází vzduchoprázdné nic.
A tak seděla a dál se houpala, přemítala. Hrabala se v minulosti, v těch krásných vzpomínách, které by jí teď měly tak moc bolet a trápit. Nad kterými by se snad i pousmála. Marně. Cítila jen chlad. Prázdno. Nic víc.
Čas běžel dál a dál, ulice byly prázdné. Milovala to. Bylo to jakoby snad žila ve městě duchů. Zvedla se a pokračovala v cestě. Loudala se. Prohlížela si všechna ta místa kolem. Každý jeden barák, keř, hrbol na silnici. V nočních světle lamp všechno vypadalo mnohem lépe než za světla denního.
Lehla si doprostřed opuštěné cesty a dívala se do nebe. Přemýšlela. Co dělat. Chtěla něco cítit. Chtěla vědět, že bude znova schopna milovat. Že má naději. Cítila však jen chlad, který obklopoval její srdce. Prázdno. Nic víc.
Když se vracela domů, ptáci už vesele zpívali a na obloze se mísily všechny odstíny modré. Svítalo.
Lehla si do postele a zavřela oči. Chtěla spát. Byla unavená... Nemohla. V hlavě jí pořád běhalo to samé dokola. Přemítala nad životem. A stále nic necítila. Jen prázdno. Hnusné a odporné prázdno, které ji drtilo ze všech stran.
O dvě hodiny později to vzdala. Vzala své kolečkové brusle a vyrazila ven. Jela rychle. Vítr jí vlál ve vlasech.
Když se po dalších čtyřicetipěti minutách vrátila domů a stoupla si pod sprchu, přeci jen něco cítila. Fyzickou únavu a vyčerpání. Uvnitř sebe však stále cítila jen chlad a prázdno. Nic víc.
Její dříve oblíbený sport, věc, která jí naplňovala, se proměnila v něco nevýznamného.
Teplé proudy, které stékaly po jejím těle jakoby snad měly smýt všechnu tu špínu. Všechno to trápení. Tu prádnotu. Vše, co jí tak tížilo. Stála tam, pět, deset, patnáct minut. Stejně to nepomohlo. Pořád byla pod tou nepropustitelnou vrstvou chladu a prázdna. Necítila nic a nevěděla jestli se smát či brečet. Ironické. Brečet nemohla a stejně tak k úsměvu neměla důvod. Byla zoufalá.
Teď v tuhle chvíli chtěla cítit tu bolest, kterou vždy tak proklínala. Chtěla vyjít ven a zhluboka se zase nadechnout. Chtěla být zničená. Zklamaná. Šťastná. Chtěla cokoli. Chtěla všechno, jen né tohle.
Cítila chlad. Prázdnotu. Nic víc.

Hola, zase se po pár dnech hlásím. Dneska s trošku netypickou jednodílnou povídkou. Snad se aspoň trochu líbila. Další z mých výtvoru bude brzy. I hope so.
See ya, Luc.

Lost.

18. května 2016 v 15:16 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Chtěla bych napsat něco normálního. Veselého. Možná i trochu jiného. Nového.
Nejde to. Jsem ztracená. A pořád se hledám. Snažím se najít cestu pryč z toho začarovaného kruhu. Najít vnitřní klid a jistotu. Najít sílu a energii. Najít něco, co by pro mě mělo smysl. Marně.
A tak pořád sepisuju myšlenky. Pocity. Náhodná slova.
Vznikají tyhle články, které pro mnoho z vás možná nedávají smysl.
Říkám si, jestli to někdy skončí. Hledání sama sebe. Hledání řešení toho, jak přejít bolest. Jak přejít prázdnotu.
Otázek je spousta. Odpovědí málo a další nepřicházejí. Konec toho všeho je v nedohlednu. A já jdu v neustálem kruhu, zaběhnutém stereotypu.
Ráno vstanu a chtě nechtě se vyhrabu z postele, vyčistím si zuby, opláchnu si obličej, když se mi chce, tak se namaluju, obleču se, rozčešu si vlasy, sbalím si věci, obuju boty, obleču bundu, podívám se do zrcadla a vyrážím na patnácti minutovu cestu do školy, při které poslouchám písničky. Skoro pořád 3 stejné písničky dokola. Nějakým záhadným způsobem přežiju těch 7 - 9 vyučovacích hodin a vydavám se patnáctiminutovou cestou zpět domů, občas sama, občas se spolužáky. Dojdu domů, odhodím batoh a aspoň na chvíli si pustím televizi nebo seriál, občas však nestihnu ani to. Přijde čas, kdy se učím a to je taky často poslední aktivitou dne, protože kolikrát jdu spát ve 3 ráno, abych mohla v 6 vstát a doučit se to, co jsem nestihla, protože je toho vážně hodně. A tak zase ráno vstávám, vyhrabu se z postele, vyčistím si zuby...
Přijde víkend, to je většinou čas, kdy se vídám s přáteli, na které jsem přes týden neměla čas, protože jsem toho měla hodně do školy apod. Ovšem často jsem tak unavená, že celou sobotu proležím v posteli a sleduju televizi. V neděli se probudím kolem 2 odpoledne, jako bych snad mohla dospat celý týden. Naobědvám se, jdu ven nebo uklízím a pak opět přichází čas, kdy se musím učit. A tak pořád dokola.
Jsem unavená, tak moc unavená. Mám pocit, že za nic nestojím. Že ze mě nikdy nic nebude. Nezvládám poslední dobou nic, co bych normálně zvládat měla. Neumím pomoct sama sobě. A pak přijdou ty chvíle, kdy mi z očí začnou nekontrolovatelně téct slzy a já nevím, co s tím. Nějak to rozdýchám, řeknu si, že musím. Vydržet to. Nějak to přetrpět.

A i když je mi zle a nic nezvládám, tak pomáhám ostatním bez tohož, že bych čekala něco na oplátku. Jen chci ať jsou šťastní, ať se smějou. Protože když se lidi kolem mě smějou, mám hned lepší pocit.
Pak všichni kolem pořád říkají, že jsem silná, že všechno zvládám, že mě obdivují. Ale copak nikdo nevidí, jak se v tom neustále plácám dokola?

Jsem ztracená. Ztracená někde uvnitř sebe. Ztracená v tom kruhu. A děsí mě, že neznám cestu ven.
Znáte taky ten pocit? Cítili jste se někdy tak ztracení uvnitř ničeho? Uvězněni v kruhu?

Luc.

Díl druhý

10. května 2016 v 23:05 | Luc |  No happy ending(s)
Jelikož to tady nebylo strašně moc dlouho, tak tady přidávám odkaz na předchozí díl, abyste se když tak dostali do obrazu.. --> zde <--


Vybalila si věci a rozhodla se, že si půjde lehnout na pláž.
Byly dvě hodiny odpoledne. On se někde potuloval a tak stejně neměla co na práci. Oblékla si své černobílé bikiny, přes které natáhla krátké letní šaty, vzala si tašku s ručníkem, opalovacím krémem a sluneční brýle. Vyšla a šla směrem k rušné části s lehátky, zastavila se však značnou část od nich. Roztáhla si na písek ručník, sundala šaty a lehla si.
Mohla tam ležet tak hodinu, možná méně, možná více, když uslyšela křik. Posadila se a zahleděla se na moře. Uviděla lehátko, které se plavilo po hladině, ale nikde nikdo. Když se zadívala pozorněji, uviděla osobu, která se zpod něj snažila marně dostat pryč. Neváhala ani vteřinu, skočila do vody a plavala, jak nejrychleji mohla. Po chvíli už odstrkovala lehátko a vody vytahovala menšího chlapce. Položila ho na tu nafukovací věc a plavala i s ním co nejrychleji ke břehu. Lidé už se sbíhali, včetně plavčíka, kterým byl k jejímu velkému překvapení Marco.
Vynesla chlapce z vody a položila ho na svůj ručník. Chlapec se pomalu vzpamatovával a otevřel oči. Bylo to jen tak, tak.
"Gracias! Muchas gracias!" vykřikovala žena, která k ní přiběhla a objala ji. Nejspíše jeho matka.
"De nada." Mávla rukou a usmála se.
Dav se pomalu rozpustil a zůstala tam už jen ona, Marco a chlapec s matkou. Marco se nadechoval, že už něco řekne, když v tom se ozvala ta žena.
"Vy muset jít s námi napít, vy zachránit jeho život." drmolila.
"To by udělal každý, nic to nebylo." odvětila. Žena jí však nerozuměla.
Lucy se zoufale zadívala na Marca, sice něco málo španělsky uměla, ale byly to spíše fráze, co načetla v příručkách. Marco se jen mile usmál a spustil plynulou španělštinou, žena něco odpověděla. Ještě chvíli se bavili a pak žena i s chlapcem se smíchem odešli pryč.
"Já jsem Lucy." znělo mu hlavou. Tak krásná…
"Řekl jsem jí, že jste moje kamarádka, že vás na panáka pozvu sám." vysvětloval a poprvé za tu dobu se jí odvážil podívat do očí. "Je vám vděčná, a kdybyste cokoli potřebovala, máte se za ní stavit, dělá tady v krámku na konci promenády." usmál se na ni. Tak krásná… Oči barvy mléčné čokolády.
"Netušila jsem, že děláte plavčíka."
"Někde se začít musí." Mrknul na ni. "A práce na pláži má své výhody." dodal a pokrčil rameny.
"To věřím. Surfujete?" zeptala se a ukázala na jeho ruku, ve které držel vosk.
Usmál se a v očích mu zajiskřilo. "Občas. Vzadu za skálami jsou ty nejlepší vlny."
Pousmála se. Johny taky surfoval. Začala vzpomínat, jak mu vždycky bylo v očích vidět nadšení, jak vášnivě diskutovali, jak jí učil jezdit… Než se nadála, z očí jí tekly slzy.
"Jste v pořádku?" zeptal se vyděšeně.
"Jo, jasně. Jen by mi teď bodnul ten panák, whiskey nejlíp."
Ani to nepostřehla a stála u baru se sklenkou v ruce.
"Nebudeme si tykat?" navrhnul s úsměvem.
"Jasně."
"Tak tedy na tykání. Ahoj." přiťukli si. Kopla do sebe tu krásně zlatavou tekutinu, trochu to zaštípalo a pak přišel ten příjemný hřejivý pocit.
"Takže… Co ty? Taky surfuješ?" nadhodil.
Její výraz zase trochu posmutněl. Na mysli se jí zase objevil Johny. "Dříve ano, teď už ne."
"Vážně? Proč?" ptal se dál.
"Minulost. Vzpomínky." zašeptala.
V tu chvíli se zarazil. Že by taky přijela zapomenout? Chce tu taky začít od nuly?
"Jak dlouho vlastně zůstáváš ve Španělsku?" vyhrkl hlasitěji než měl v plánu.
Její zorničky se rozšířily, ale odpovídala už s klidem v hlase. "To já nevím. Možná do konce měsíce, možná déle, možná odjedu dřív." odvětila a pokrčila rameny.
"Nemusíš pracovat? Nikdo tě doma nečeká?"
"Práci dělám z domu, takže klidně i odtud a ne, nečeká… Už ne." řekla polohlasně a svůj pohled sklopila k zemi. Oční víčka semkla pevně k sobě. "Proč jsi tady ty? Proč ses sem přestěhoval?"
Hlasitě polknul. "Chtěl jsem začít znova a Španělsko byl můj sen už od mala."
Přikývla, ale i nadále sklápěla svůj pohled k zemi, skoro jako by to bylo nejzajímavější místo téhle planety.

  • Tak snad jen, doufám, že se vám to líbilo. Další očekávejte snad brzy.
    Luc.

Básnické okénko

6. května 2016 v 22:54 | Luc |  Okénko poezie
Byla jednou jedna dívka,
na všechny se smála,
i když bylo jí mizerně,
druhým vždy pomáhala.

Byla jednou jedna dívka,
chovala se k okolí,
mile, pěkně, obětavě,
ať to tolik nebolí.

Byla jednou jedna dívka,
chtěla svého prince,
čekala na něj marně,
bolesti nechce zažít už více.

Žije tady jedna dívka,
už se tolik nesměje,
uzamknuto všechno v sobě,
přeje si ať šťastná je.


Luc.

Dnes se s vámi dělím o jednu z mých mnoha básniček, které sem tam píšu. Není to asi nic extra, ale mě se líbí :) A co vy? Co na to říkáte?

Téma týdne - Svět, který nás obklopuje

4. května 2016 v 0:18 | Luc
Poslední články byly trochu záplavou deprese, bohužel, špatné časy potkají občas každého z nás. A tak se pokusím tenhle článek pojmout trochu pozitivněji, i když... Nevím jestli to zrovna u tohoto tématu jde.

Svět, který nás obklopuje. Dva hlavní atributy.
Pokroky vědy a neustálý vývoj techniky vs. příroda.


  • Už je to tak, žijeme ve světě, ve kterém se neustále vynalézá něco nového, veškerá elektronika, technika, vybavení je stále modernější, inteligentnější, "lepší". Neustálý přísun nových funkcí a možností, jak si usnadnit život... Až mám někdy strach, že přijde den, kdy nás stroje nahradí, předčí a my se staneme jejich otroky. Ironií je, že pomyslnými "otroky" už jsme teď. Lidé jsou čím dál závislejší na mobilních telefonech, internetu, veškerých vymoženostech dnešní doby. Dětem se už od mala do rukou cpou tablety a nevím co všechno, jen protože pro rodiče je to mnohem snazší než jít s nimi ven na hřiště. Vše je mnohem rychlejší než bývalo, ruka v ruce pak přichází více nedorozumění a omylů. Je toho tolik, co by se dalo napsat o dnešní době. Pravdou je, že vše má své pro i proti.
  • Podívejme se však spíše na druhou stránku věci. Přírodu. Příroda zde byla dříve než lidstvo samotné. Dává nám tolik krásných míst k prozkoumání a my, zaslepeni neustálým pokrokem si toho nevažíme. Ani z půlky tak, jak bychom dle mého názoru měli. Je to nemožné. V dnešní době opravdu. Člověk, který má nějaké závazky těžko vypne telefon, odstřihne se od veškerých sítí a odjede pryč do přírody. Nemůže.Přitom kdekoli v přírodě máte zaručeně nejlepší místo pro přemýšelní, relax, rovnání myšlenek...Nejvíc smutné však je, když se vracíte na místa, kam jste jezdívali jako malí a místo lesů, luk, velkých travnatých plání apod. vidíte jen rozbořená staveniště, obchodní centra, silnice... Až je mi z toho do breku. Proč lidé ničí něco tak vzácného a krásného? Proč? K čemu mi jsou 3 velké obchodní centra v okruhu 2 kilometrů, když pak nemám žádné místo kam si sednout a uspořádat třeba piknik, zaběhat si, projít se.
Imagine all the people living life in peace.
  • Svět, který nás obklopuje... Války? Migrace? Nepřátelství? Je tohle všechno cena za neustálý pokrok a vývoj?! Proč lidé válčí? Proč existuje něco takového jako dělení lidí do jakýchsi vrstev? Kdo dává lidem právo zabíjet, páchat atentáty? Vystřílet spoustu nevinných lidí? Že prý ve jménu Boha? Víry? Hloupost. Kde je ta údajná svoboda? Solidarita? ... Spousta lidí hlásá, jak bychom si měli pomáhat a pak? Obrací se k druhým zády ve svůj vlastní prospěch.
  • Svět, který nás obklopuje... Svět plný lží. Svět, ve kterém jsou lidé neustále tlačeni do nějakých "pohodlných" rozhodnutí a řešení. Svět, kde jsou lidé ovládáni jinými, "mocnějšími" bez tohož, aby si to vlastně uvědomovali. Svět, ve kterém peníze znamenají vše. Svět plný lhářů, intrikářů, sobců... To je svět, ve kterém žijeme.

  • Je toho opravdu moc a s každou přibývající minutou mě napadají další a další témata, které bych v tomhle článku mohla rozepsat. Myslím, že to hlavní už však bylo řečeno. Možná to v koncovém důsledku nedává úplně smysl, je to zmatené a různě přeházené. Konec konců jsou to jen myšlenky, některé více rozvinuté, některé méně, ale myslím, že hodně lidí má podobný názor na události dnešního světa...
    Mohla bych psát dál a dál, dlouhé slovy, tisíce slov a stejně bych nikdy dokonale nedokázala vyjádřit rozpor krásy přírody a zkaženosti dnešního světa. Světa, který nás obklopuje.
    Luc.
Chtěla bych jen říct, že tenhle článek je možná tak trochu "odfláknutý", ale je čtvrt na jednu ráno a já to píšu asi po 3 naspaných hodinách z předchozí noci. Když jsem však viděla, co je tématem týdne, nedalo mi to a musela jsem něco napsat hned.
Těší mě, že jsem viděla, že si aspoň někdo přečetl předchozí články a prosím o jakoukoli zpětnou vazbu v komentářích. Díky.

Time to say goodbye.

1. května 2016 v 22:38 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Život je jako hořící svíčka,
jedna možná hoří déle než ta druhá,
pravdou je však to,
že plamen každé jedné z nich dříve či později vyhasne.

Jak jsem psala v minulém článku, člověka, který mi byl nejblíže jsem odstřihla v době, kdy jsem netušila, že ho budu nejvíce potřebovat. Jak se říká, když se něco kazí, tak pořádně. Přesně tak to bylo...
Toho dne jsem se bála dlouho, hrozně dlouho. Často když jsem nemohla v noci spát jsem přemýšlela jaké to bude až ten den přijde. Snažila se s tím nějak smiřovat, říkat si, že to je prostě život, že to tak musí být. Každý jeden den, kdy jsem od tama odcházela jsem ho obejmula a říkala si: "Co když to bylo naposled, co jsem ho obejmula?" Ale i přes to všechno.. když ten osudný den přišel, nebyla jsem dostatečně připravená. Nebyla jsem silná. Bylo to něco, co mě zbortilo jako domeček z karet, když do něj fouknete. Okolní svět zahalila tma a chlad, necítila jsem nic kromě té odporné bolesti, se kterou nešlo nic dělat. Obklopovala mě a drtila zevnitř. Trhala mě na kusy. Necítila jsem nohy, nebyla schopná stát. A v hlavě pořád to stejné dokola. Ne to se nemohlo stát, ne teď. On neměl odejít. Ještě jsem nebyla připravená, odešel moc brzo.

Nebylo to náhlé, nepřišlo to z ničeho nic, všichni jsme věděli, že zbývá už asi jen pár dnů, týdnů, měsíců...
Sedíte ve škole a z ničeho nic vám zvoní telefon, zvednete ho a slyšíte zprávu, které jste se obávali tak strašně dlouho. Není to konec, ještě ne, ale předzvěst něčeho nevyhnutelného. Umocněno tím, že den předtím jste tam byli, smáli se, viděli slzy dojetí, když jste se mu ukázali v šatech. Ten den jste si to neřekli, neřekli jste si, že to mohlo být naposled, co jste ho objali, viděli, mluvili s ním. Vyběhnete ven ze školy a složíte se v záchvatu breku prostě sedíte opřeni o zeď a díváte se na nebe, zavřete oči a snažíte se uklidnit. Nějak se to podaří, ale nejste dostatečně silní na to, abyste tam šli, viděli ho tak.
A pak se zázrakem začne zlepšovat a vy si říkáte tak jo, je bojovník, zvládne to, bude v pohodě, dostane se z toho. Stále však nemáte sílu tam jít, bojíte se, bolí to. A pak se vše obrátí zase k horšímu. Jednoho dne se odhodláte, jdete tam, vidíte ho, ale nepoznáváte, všude kolem něco pípá a hučí a vám jen tečou slzy, stojíte nehybně a jen se díváte, protože nemáte sílu, je to šok. Všechno to držíte v sobě, chce se vám řvát, říkáte si, proč on, proč ne já. Tak moc to bolí a vy to držíte v sobě.
Nezapomenu ten den, nikdy. Hrála jsem na klavír, poprvé od doby, co ho odvezli do nemocnice. Hrála jsem před sálem plným lidí v hlavě myšlenku, že to je pro něj. Jakoby jsme byli zase spojení. On byl ten, kvůli kterému jsem to nikdy nevzdala, jen kvůli tomu, jak jsem viděla, že je šťastný, jak ho to těší. To mu vděčím za to, že jsem to dotáhla s klavírem tam, kde jsem. Jenže sotva jsem dohrála, cítila jsem, že je něco špatně, že se něco stalo. Sedla jsem si ven a potřebovala se uklidnit, slzy zase tekly z mých očí a mé tělo se třáslo... A pak jsem přišla domů. "Je pryč. Odešel. Zemřel." V ten moment jsem nevěděla, co dělat, co si myslet. Pořád jsem si opakovala, že to nemůže být pravda, že si někdo jen dělá srandu. Vyběhla jsem ven, nemohla dýchat.
Uběhli asi 4 měsíce a pořád to bolí, pořád to někde v sobě mám, drží mě to někde hluboko uvnitř, pořád to tak moc bolí, pořád vzpomínám. Nejhorší jsou ty večery, kdy narazíte na staré fotky, nebo jen bloumáte v hlavě svým životem a najednou vidíte jeho, ten úsměv, povzbudivá slova. Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, jestli to někdy přejde úplně...
Od toho dne mi v hlavě pořád běhala myšlenka, že možná kdybych ten den nehrála, ještě by tu byl. Stupidní, že? Ale i tak mě ta myšlenka tížíla natolik, že kdykoli jsem znova k těm klávesám sedla, rozbrečela jsem se. Tak moc to bolelo, každá jedna vzpomínka. Každý jeden tón, který vycházel, když jsem zmáčkla libovolnou klávesu. A pak jsem podala snad nejemotivnější výkon v životě. Věnováno mu, velmi důležitému muži mého života. Forrest Gump by Alan Silvestri. Byl to můj způsob, jak říct sbohem. Prostřednictvím hudby.

Život je jako hořící svíčka,
jedna možná hoří déle než ta druhá,
pravdou je však to,
že plamen každé jedné z nich dříve či později vyhasne.

Odcházení je součástí našeho života a my se s ní musíme smířit, dříve či později.
Chybíš mi, tak moc mi chybíš.
Navždy v srdci.

Luc.

Budu ráda za jakoukoli odezvu, či zpětnou vazbu pokud to někdo čte :) ať vím, jestli to má cenu psát, co bych mohla zlepšit apod. Díky.

'Friends'

1. května 2016 v 1:37 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Po hodně dlouhé době se hlásím a hlásím, že žiju. V posledních měsících se toho děje hodně a to je taky důvod, proč tu tak strašně dlouho nic nepřibylo. Vím, že tenhle blog už pravděpodobně ulehl do zapomění a nikdo tu nechodí a nečte tyhle řádky, ale pokusím se ho zase oživit. Well. Snad budu úspěšná.

A teď už k tématu tohoto článku.

Určitě to všichni znáte. Kamarádi vám představí kamaráda/kamarádku, začnete se bavit. Jdete ven poprvé, najednou si píšete pořád a aniž byste si to uvědomili, najednou na toho člověka myslíte pořád. Jste závislí na psaní s ním, sníte o něm, když se neozývá máte strach nebo jste smutní, říkáte si, jestli jste něco neudělali špatně...



Můžete si pustit ke čtení, pak pochopíte. Snad.

Psal se rok 2015. 3. leden. Nikdy na ten den nezapomenu. Toho kluka jsem znala už dříve, z vidění, ale tohle byl den, kdy jsem poprvé šla s ním a s mýma osatníma kamarádama někam. Ten den jsme se moc nebavili, vlastně jsem ho ze začátku ani nijak neregistrovala... Možná i proto, že to byl nejlepší kamarád mého bývalého kluka a chodil v té době s mojí kamarádkou. Jenže od toho dne jsme si začali psát a pak jsme se domluvili poprvé ven, mohlo to být ani ne týden po tom, co jsme se viděli poprvé. Tenkrát mě chtěl přesvědčit, abych se vrátila k bývalému. Nevyšlo.
Psali jsme si pořád víc a víc, chodili ven víc a víc a všem okolo jsme lhali, protože jsme jim nechtěli ublížit. Najednou jsme si byli strašně blízcí, věděl o mně všechno, já o něm taky. A o asi měsíc a půl později to přišlo... Rozešel se s moji kamarádkou a mně najednou v tu chvíli došlo, co k němu cítím. A cítíla jsem se kvůli tomu špatně, kvůli bývalému, kamarádce a ostatním kolem..jenže už s tím nešlo nic dělat. Tenkrát jsem popsala bezpočet stran deníku o tom, jak ho miluju, všechny výčitky svědomí.
Čas šel dál a já se stala jeho nejlepší kamarádkou. Nevěděl to, co cítím, možná to tušil. A pak jsem zjistila, že je to asi i vzájemné, jenže přišly jarní prázdniny, kdy jsem odjela pryč a ty změnily úplně všechno. Největší ironií bylo, že než jsem odjela, řekla jsem mu, že přesně z toho mám strach. Po týdnu jsem se vrátila domů a zjistila, že se vrátil ke své bývalé. A pak přišla ta divná doba, kdy to mezi náma bylo strašně napjaté. Vše to změnila sáhodlouhá zpráva, kde jsem mu řekla, co všechno k čemu cítím. A on mi tenkrát řekl, že mě taky miloval, jen že se mnou nemohl být kvůli těch lidí, kterým by to ublížilo. Nepopsatelná bolest. Zlomené srdce, všichni to známe.
Jenže se stalo něco, co bych nečekala. Oficiálně jsme byli nejlepší kamarádi, no to co mezi náma bylo doopravdy, bylo mnohem hlubší. Všichni kolem říkali, že to vypadá jako bychom spolu chodili. A vlastně prakticky vzato to tak bylo, chodil se dvěma holkama najednou, ne doslova, ale ano. Často mě přepadaly výčitky kvůli té slečně, cítila jsem se tak špatně, ale převažovalo to druhé, ta radost a štěstí. Když jsme spolu byli, nic a nikdo neexistoval, byli jsme tam prostě jen my dva až do doby, než se občas sebral a řekl, že musí jít za ní. To byly ty chvíle, kdy mi došlo, že já jsem vlastně pořád jen jeho kamarádka...
A pak přišlo léto a naplnily se mé další obavy. Odcizili jsme se. A já už to pak nevydržela, řekla mu: "Dost. Bude lepší, když se už nebudeme bavit." Byla to jediná možná cesta, jak se zbavit té tíhy, co mě táhla níž a níž. Jenže pak přišly ty nejtěžší časy. Netušila jsem, že jsem právě v tu chvíli odstřihla toho nejbližšího člověka v době, kdy ho budu nejvíce potřebovat. A taky jsem netušila, že on řekne "Okej." Asi jsem čekala, že bude bojovat, že mě má vážně rád, že mu na mě záleží...
Přišel leden dalšího roku. V tu dobu jsem prožívala dost těžké chvíle a potřebovala ho. Zkusila jsem to, napsat mu, říct mu, že ho potřebuju. Nepřišel. Nezajímalo ho to. Dalších pár měsíců jsem se trápila. Stále a pořád dokola. Kamkoli jsem šla, viděla jsem jeho, něco, co jsme spolu prožili. Všechno to bylo tak intenzivní. Došlo to do bodu, kdy už jsem vážně nevěděla jak dál a tak jsem vzala sluchátka, pustila si písničku Open Your Eyes od Snow Patrol a šla ven. Prošla jsem skoro všechny místa, kde jsme něco prožili. Bolelo to, hodně. Brečela jsem, hodně. Jenže pak se to stalo, najednou jako by ze mě něco spadlo, cítila jsem se volná. A z ničeho nic jsem se začala smát. Dokázala jsem to, odpoutala jsem se od něj. Zvládla jsem to sama.
Nicméně vzpomínky zůstavají. Zajdeme teď sem tam ven, ale nemáme si skoro co říct, což mi přijde po tom všem celkem smutné. Občas vzpomínám, ale už jen s úsměvem na rtech. Nelituju. Jsem hrdá na to, že jsem se s tím poprala, našla někde tu sílu. Celá tahle věc mě udělala silnější.
Díky Ti, příteli, nikdy na tebe nezapomenu.
Luc.