Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


'Friends'

1. května 2016 v 1:37 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Po hodně dlouhé době se hlásím a hlásím, že žiju. V posledních měsících se toho děje hodně a to je taky důvod, proč tu tak strašně dlouho nic nepřibylo. Vím, že tenhle blog už pravděpodobně ulehl do zapomění a nikdo tu nechodí a nečte tyhle řádky, ale pokusím se ho zase oživit. Well. Snad budu úspěšná.

A teď už k tématu tohoto článku.

Určitě to všichni znáte. Kamarádi vám představí kamaráda/kamarádku, začnete se bavit. Jdete ven poprvé, najednou si píšete pořád a aniž byste si to uvědomili, najednou na toho člověka myslíte pořád. Jste závislí na psaní s ním, sníte o něm, když se neozývá máte strach nebo jste smutní, říkáte si, jestli jste něco neudělali špatně...



Můžete si pustit ke čtení, pak pochopíte. Snad.

Psal se rok 2015. 3. leden. Nikdy na ten den nezapomenu. Toho kluka jsem znala už dříve, z vidění, ale tohle byl den, kdy jsem poprvé šla s ním a s mýma osatníma kamarádama někam. Ten den jsme se moc nebavili, vlastně jsem ho ze začátku ani nijak neregistrovala... Možná i proto, že to byl nejlepší kamarád mého bývalého kluka a chodil v té době s mojí kamarádkou. Jenže od toho dne jsme si začali psát a pak jsme se domluvili poprvé ven, mohlo to být ani ne týden po tom, co jsme se viděli poprvé. Tenkrát mě chtěl přesvědčit, abych se vrátila k bývalému. Nevyšlo.
Psali jsme si pořád víc a víc, chodili ven víc a víc a všem okolo jsme lhali, protože jsme jim nechtěli ublížit. Najednou jsme si byli strašně blízcí, věděl o mně všechno, já o něm taky. A o asi měsíc a půl později to přišlo... Rozešel se s moji kamarádkou a mně najednou v tu chvíli došlo, co k němu cítím. A cítíla jsem se kvůli tomu špatně, kvůli bývalému, kamarádce a ostatním kolem..jenže už s tím nešlo nic dělat. Tenkrát jsem popsala bezpočet stran deníku o tom, jak ho miluju, všechny výčitky svědomí.
Čas šel dál a já se stala jeho nejlepší kamarádkou. Nevěděl to, co cítím, možná to tušil. A pak jsem zjistila, že je to asi i vzájemné, jenže přišly jarní prázdniny, kdy jsem odjela pryč a ty změnily úplně všechno. Největší ironií bylo, že než jsem odjela, řekla jsem mu, že přesně z toho mám strach. Po týdnu jsem se vrátila domů a zjistila, že se vrátil ke své bývalé. A pak přišla ta divná doba, kdy to mezi náma bylo strašně napjaté. Vše to změnila sáhodlouhá zpráva, kde jsem mu řekla, co všechno k čemu cítím. A on mi tenkrát řekl, že mě taky miloval, jen že se mnou nemohl být kvůli těch lidí, kterým by to ublížilo. Nepopsatelná bolest. Zlomené srdce, všichni to známe.
Jenže se stalo něco, co bych nečekala. Oficiálně jsme byli nejlepší kamarádi, no to co mezi náma bylo doopravdy, bylo mnohem hlubší. Všichni kolem říkali, že to vypadá jako bychom spolu chodili. A vlastně prakticky vzato to tak bylo, chodil se dvěma holkama najednou, ne doslova, ale ano. Často mě přepadaly výčitky kvůli té slečně, cítila jsem se tak špatně, ale převažovalo to druhé, ta radost a štěstí. Když jsme spolu byli, nic a nikdo neexistoval, byli jsme tam prostě jen my dva až do doby, než se občas sebral a řekl, že musí jít za ní. To byly ty chvíle, kdy mi došlo, že já jsem vlastně pořád jen jeho kamarádka...
A pak přišlo léto a naplnily se mé další obavy. Odcizili jsme se. A já už to pak nevydržela, řekla mu: "Dost. Bude lepší, když se už nebudeme bavit." Byla to jediná možná cesta, jak se zbavit té tíhy, co mě táhla níž a níž. Jenže pak přišly ty nejtěžší časy. Netušila jsem, že jsem právě v tu chvíli odstřihla toho nejbližšího člověka v době, kdy ho budu nejvíce potřebovat. A taky jsem netušila, že on řekne "Okej." Asi jsem čekala, že bude bojovat, že mě má vážně rád, že mu na mě záleží...
Přišel leden dalšího roku. V tu dobu jsem prožívala dost těžké chvíle a potřebovala ho. Zkusila jsem to, napsat mu, říct mu, že ho potřebuju. Nepřišel. Nezajímalo ho to. Dalších pár měsíců jsem se trápila. Stále a pořád dokola. Kamkoli jsem šla, viděla jsem jeho, něco, co jsme spolu prožili. Všechno to bylo tak intenzivní. Došlo to do bodu, kdy už jsem vážně nevěděla jak dál a tak jsem vzala sluchátka, pustila si písničku Open Your Eyes od Snow Patrol a šla ven. Prošla jsem skoro všechny místa, kde jsme něco prožili. Bolelo to, hodně. Brečela jsem, hodně. Jenže pak se to stalo, najednou jako by ze mě něco spadlo, cítila jsem se volná. A z ničeho nic jsem se začala smát. Dokázala jsem to, odpoutala jsem se od něj. Zvládla jsem to sama.
Nicméně vzpomínky zůstavají. Zajdeme teď sem tam ven, ale nemáme si skoro co říct, což mi přijde po tom všem celkem smutné. Občas vzpomínám, ale už jen s úsměvem na rtech. Nelituju. Jsem hrdá na to, že jsem se s tím poprala, našla někde tu sílu. Celá tahle věc mě udělala silnější.
Díky Ti, příteli, nikdy na tebe nezapomenu.
Luc.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mary B Mary B | 6. května 2016 v 22:01 | Reagovat

...tak,tak když v životě jedny dveře zavřeš další se se před tebou otevřou...Č

2 Mary B Mary B | 6. května 2016 v 22:03 | Reagovat

Čekám na další příběh :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama