Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Lost.

18. května 2016 v 15:16 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Chtěla bych napsat něco normálního. Veselého. Možná i trochu jiného. Nového.
Nejde to. Jsem ztracená. A pořád se hledám. Snažím se najít cestu pryč z toho začarovaného kruhu. Najít vnitřní klid a jistotu. Najít sílu a energii. Najít něco, co by pro mě mělo smysl. Marně.
A tak pořád sepisuju myšlenky. Pocity. Náhodná slova.
Vznikají tyhle články, které pro mnoho z vás možná nedávají smysl.
Říkám si, jestli to někdy skončí. Hledání sama sebe. Hledání řešení toho, jak přejít bolest. Jak přejít prázdnotu.
Otázek je spousta. Odpovědí málo a další nepřicházejí. Konec toho všeho je v nedohlednu. A já jdu v neustálem kruhu, zaběhnutém stereotypu.
Ráno vstanu a chtě nechtě se vyhrabu z postele, vyčistím si zuby, opláchnu si obličej, když se mi chce, tak se namaluju, obleču se, rozčešu si vlasy, sbalím si věci, obuju boty, obleču bundu, podívám se do zrcadla a vyrážím na patnácti minutovu cestu do školy, při které poslouchám písničky. Skoro pořád 3 stejné písničky dokola. Nějakým záhadným způsobem přežiju těch 7 - 9 vyučovacích hodin a vydavám se patnáctiminutovou cestou zpět domů, občas sama, občas se spolužáky. Dojdu domů, odhodím batoh a aspoň na chvíli si pustím televizi nebo seriál, občas však nestihnu ani to. Přijde čas, kdy se učím a to je taky často poslední aktivitou dne, protože kolikrát jdu spát ve 3 ráno, abych mohla v 6 vstát a doučit se to, co jsem nestihla, protože je toho vážně hodně. A tak zase ráno vstávám, vyhrabu se z postele, vyčistím si zuby...
Přijde víkend, to je většinou čas, kdy se vídám s přáteli, na které jsem přes týden neměla čas, protože jsem toho měla hodně do školy apod. Ovšem často jsem tak unavená, že celou sobotu proležím v posteli a sleduju televizi. V neděli se probudím kolem 2 odpoledne, jako bych snad mohla dospat celý týden. Naobědvám se, jdu ven nebo uklízím a pak opět přichází čas, kdy se musím učit. A tak pořád dokola.
Jsem unavená, tak moc unavená. Mám pocit, že za nic nestojím. Že ze mě nikdy nic nebude. Nezvládám poslední dobou nic, co bych normálně zvládat měla. Neumím pomoct sama sobě. A pak přijdou ty chvíle, kdy mi z očí začnou nekontrolovatelně téct slzy a já nevím, co s tím. Nějak to rozdýchám, řeknu si, že musím. Vydržet to. Nějak to přetrpět.

A i když je mi zle a nic nezvládám, tak pomáhám ostatním bez tohož, že bych čekala něco na oplátku. Jen chci ať jsou šťastní, ať se smějou. Protože když se lidi kolem mě smějou, mám hned lepší pocit.
Pak všichni kolem pořád říkají, že jsem silná, že všechno zvládám, že mě obdivují. Ale copak nikdo nevidí, jak se v tom neustále plácám dokola?

Jsem ztracená. Ztracená někde uvnitř sebe. Ztracená v tom kruhu. A děsí mě, že neznám cestu ven.
Znáte taky ten pocit? Cítili jste se někdy tak ztracení uvnitř ničeho? Uvězněni v kruhu?

Luc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 18. května 2016 v 15:31 | Reagovat

heeezký blog :)

2 B.Mary B.Mary | 19. května 2016 v 9:51 | Reagovat

....chápu tě,tyto pocity občas měli jsme a  máme všichni.... těš se, prázdniny už ťukají na  dveře a hned bude líp!!! :D

3 Madame Luc Madame Luc | Web | 24. května 2016 v 17:58 | Reagovat

Je to jako kdybys sepisovala moje myšlenky. Podobnost čistě náhodná, avšak dechberoucí. Taky jsem se dříve snažil dělat lidi okolo mne šťastnými, ale nějak ve mně tyhle impulsy pozbyly důležitosti. Naučil jsem se jednu věc, nepotřebuji tříštit sebe samotného, abych udržel jiné lidi v celku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama