Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Time to say goodbye.

1. května 2016 v 22:38 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Život je jako hořící svíčka,
jedna možná hoří déle než ta druhá,
pravdou je však to,
že plamen každé jedné z nich dříve či později vyhasne.

Jak jsem psala v minulém článku, člověka, který mi byl nejblíže jsem odstřihla v době, kdy jsem netušila, že ho budu nejvíce potřebovat. Jak se říká, když se něco kazí, tak pořádně. Přesně tak to bylo...
Toho dne jsem se bála dlouho, hrozně dlouho. Často když jsem nemohla v noci spát jsem přemýšlela jaké to bude až ten den přijde. Snažila se s tím nějak smiřovat, říkat si, že to je prostě život, že to tak musí být. Každý jeden den, kdy jsem od tama odcházela jsem ho obejmula a říkala si: "Co když to bylo naposled, co jsem ho obejmula?" Ale i přes to všechno.. když ten osudný den přišel, nebyla jsem dostatečně připravená. Nebyla jsem silná. Bylo to něco, co mě zbortilo jako domeček z karet, když do něj fouknete. Okolní svět zahalila tma a chlad, necítila jsem nic kromě té odporné bolesti, se kterou nešlo nic dělat. Obklopovala mě a drtila zevnitř. Trhala mě na kusy. Necítila jsem nohy, nebyla schopná stát. A v hlavě pořád to stejné dokola. Ne to se nemohlo stát, ne teď. On neměl odejít. Ještě jsem nebyla připravená, odešel moc brzo.

Nebylo to náhlé, nepřišlo to z ničeho nic, všichni jsme věděli, že zbývá už asi jen pár dnů, týdnů, měsíců...
Sedíte ve škole a z ničeho nic vám zvoní telefon, zvednete ho a slyšíte zprávu, které jste se obávali tak strašně dlouho. Není to konec, ještě ne, ale předzvěst něčeho nevyhnutelného. Umocněno tím, že den předtím jste tam byli, smáli se, viděli slzy dojetí, když jste se mu ukázali v šatech. Ten den jste si to neřekli, neřekli jste si, že to mohlo být naposled, co jste ho objali, viděli, mluvili s ním. Vyběhnete ven ze školy a složíte se v záchvatu breku prostě sedíte opřeni o zeď a díváte se na nebe, zavřete oči a snažíte se uklidnit. Nějak se to podaří, ale nejste dostatečně silní na to, abyste tam šli, viděli ho tak.
A pak se zázrakem začne zlepšovat a vy si říkáte tak jo, je bojovník, zvládne to, bude v pohodě, dostane se z toho. Stále však nemáte sílu tam jít, bojíte se, bolí to. A pak se vše obrátí zase k horšímu. Jednoho dne se odhodláte, jdete tam, vidíte ho, ale nepoznáváte, všude kolem něco pípá a hučí a vám jen tečou slzy, stojíte nehybně a jen se díváte, protože nemáte sílu, je to šok. Všechno to držíte v sobě, chce se vám řvát, říkáte si, proč on, proč ne já. Tak moc to bolí a vy to držíte v sobě.
Nezapomenu ten den, nikdy. Hrála jsem na klavír, poprvé od doby, co ho odvezli do nemocnice. Hrála jsem před sálem plným lidí v hlavě myšlenku, že to je pro něj. Jakoby jsme byli zase spojení. On byl ten, kvůli kterému jsem to nikdy nevzdala, jen kvůli tomu, jak jsem viděla, že je šťastný, jak ho to těší. To mu vděčím za to, že jsem to dotáhla s klavírem tam, kde jsem. Jenže sotva jsem dohrála, cítila jsem, že je něco špatně, že se něco stalo. Sedla jsem si ven a potřebovala se uklidnit, slzy zase tekly z mých očí a mé tělo se třáslo... A pak jsem přišla domů. "Je pryč. Odešel. Zemřel." V ten moment jsem nevěděla, co dělat, co si myslet. Pořád jsem si opakovala, že to nemůže být pravda, že si někdo jen dělá srandu. Vyběhla jsem ven, nemohla dýchat.
Uběhli asi 4 měsíce a pořád to bolí, pořád to někde v sobě mám, drží mě to někde hluboko uvnitř, pořád to tak moc bolí, pořád vzpomínám. Nejhorší jsou ty večery, kdy narazíte na staré fotky, nebo jen bloumáte v hlavě svým životem a najednou vidíte jeho, ten úsměv, povzbudivá slova. Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, jestli to někdy přejde úplně...
Od toho dne mi v hlavě pořád běhala myšlenka, že možná kdybych ten den nehrála, ještě by tu byl. Stupidní, že? Ale i tak mě ta myšlenka tížíla natolik, že kdykoli jsem znova k těm klávesám sedla, rozbrečela jsem se. Tak moc to bolelo, každá jedna vzpomínka. Každý jeden tón, který vycházel, když jsem zmáčkla libovolnou klávesu. A pak jsem podala snad nejemotivnější výkon v životě. Věnováno mu, velmi důležitému muži mého života. Forrest Gump by Alan Silvestri. Byl to můj způsob, jak říct sbohem. Prostřednictvím hudby.

Život je jako hořící svíčka,
jedna možná hoří déle než ta druhá,
pravdou je však to,
že plamen každé jedné z nich dříve či později vyhasne.

Odcházení je součástí našeho života a my se s ní musíme smířit, dříve či později.
Chybíš mi, tak moc mi chybíš.
Navždy v srdci.

Luc.

Budu ráda za jakoukoli odezvu, či zpětnou vazbu pokud to někdo čte :) ať vím, jestli to má cenu psát, co bych mohla zlepšit apod. Díky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 B.Mary B.Mary | 6. května 2016 v 16:46 | Reagovat

Luci,rozumím ....,slzy mi tečou... a jako obvykle potěšíš mě.Jsi skvělá a piš,piš dál ,máš nato.Jsem tvoje věrná čtenářka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama