Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Červen 2016

Sbohem léto

25. června 2016 v 19:42 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Je to osmý den od mé hospitalizace. V pokoji už znám snad každý kout, nerovnost, škárbanec... Pomalu a jistě mi to začíná lézt na mozek.

Neděsí mě to, že jsem tady. Děsí mě jen to, že se můj stav nelepší. Já s tím nemůžu vůbec nic dělat... A tak každým dalším jedním dnem se začínají hroutit mé plány na léto. Měly to být super prázdniny. Měly to být dva měsíce zážitků a akcí, věcí, co dělám ráda. Bohužel.

Ta představa, že se snad budu muset vzdát brigády, festivalu, tábora, který měl být můj poslední. Vždycky mě to nějakým způsobem sejme. Jsem schopná smířit se s tím, že si nějakou dobu nedám jídlo, co mám ráda, že se budu muset hlídat. Ale nedokážu se smířit s tím, že se musím na pár měsíců vzdát věcí, co miluju. Brusle, kolo, tanec, běh. Nedokážu bez toho žít.

S každou další minutou si uvědomuju, jak mi tu chybí maličkosti jako můj velký plyšový medvěd, opřený o zeď. Klavír. Můj pracovní stůl, na kterém je spousta poházených papírů. Možnost vyjít ven z pokoje, ven z domu. Nosit normální oblečení. Spát do dvanácti. Usínat nad ránem. Vlézt si do vany, která je plná pěny a zapálit si u toho svíčky. Bláznění s kamarády.

V hlavě se mi pořád točí dvě otázky.. Proč já? A co jsem komu tak strašného udělala, že si tohle zasloužím? ....

Tohle léto mělo být prostě úplně jiné. Měl to být odraz od dna. Zasloužené znovuobjevení samy sebe. Štěstí, radost, dlouhé noci na festivalech při poslechu fajn kapel. S pivem v ruce. Měl to být konec utrpení, konec všeho trápení, všeho toho zlého, co se stalo. A místo toho? Trčím tady a koukám do stropu. Po nocích pevně semykám víčka k sobě. To abych nebrečela.

Dokázala bych se i přes to všechno přenést, ale... Vím, že si neodpočinu ani z poloviny tak, jak potřebuju. Že v září nastoupím do školy opět zcela vyčerpaná. A taky vím, že pokud se teď nemýlím, tak to nezvládnu. Protože jsem byla silná už moc dlouho. Tak dlouho jsem věřila v lepší zítřky. Že po tom všem musí přijít něco dobrého, co to všechno vyrovná...

Well, asi toho nejsem hodna. Ne teď. Asi to ještě pořád nestačilo...
Luc.

Can u feel it?

21. června 2016 v 19:45 | Luc |  Okénko poezie
Jsme jako míče,
na dně do nás kopou,
co se mě týče,
zlehčuji to smíchem.

Jsme jako dřívka,
lehce nás lámou,
silná prý dívka,
peru se s životem.

Jsme jako láska,
krásná a čistá,
není to kráska,
cítím jen bolest.

Jsme pomocné lano,
každý se chytí,
očekávané ano,
nahrazuji do zdi bitím.


Luc.

Srdcebol

19. června 2016 v 21:01 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Nejhorší na celém pobytu v nemocnici není ani tak to, že člověk musí pořád ležet a nudí se. Máte počítač, televizi, knihy, křížovky a podobně. Nějak se zabavíte. Nejhorší je to, že najednou máte strašně moc času o všem přemýšlet.

A tak s každou přibývající minutou má duše strádá a každý můj kousek těla čím dál víc touží po něm. Po jeho objetí, puse, úsměvu, pohlazení. S každou další sekundou si člověk uvědomuje, jak moc mu vlastně chybí a jak moc to vlastně pořád bolí. Jak silné to něco pošetilého, čemu se říká láska, vlastně je.

V seznamu online lidí na facebooku se objevilo jeho jméno a já měla takové nezadržitelné nutkání, že jsem se odhodlala po strašně dlouhé době mu napsat. Jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Bylo mi už na začátku jasné, že napsat mu asi nebude úplně nejlepší nápad. Měla jsem pravdu. Teď to bolí o to víc.

Děsím se představy, že v srpnu spolu máme strávit 10 dní na letním táboře. Jsou totiž jen dvě možná řešení. Bude to těch nejlepších deset dní v mém životě. A pak je tu ta druhá možnost. Pravděpodobnější. Bude to deset dní a nocí neustálých bolestivých pohledů, slz, trápení. Užírání se myšlenkami na to, co mohlo být kdyby...

Přes den se to ještě nějak přetrpět dá, ale sotva skončí návštěvní hodiny a náš pokoj se opět ocitne v hrobovém tichu, je to snad ten nejhorší trest. A já si říkám, co jsem jen komu tak strašného udělala, že se mi tohle všechno děje. Upínám se k myšlence "lepších zítřků" i když vím, že stejně nepřijdou.

Dnes tu byl na návštěvě taťka, když přišla sestra a zeptala se jestli mě něco nebolí. On odvětil, že mě bolí jen srdíčko. Na to ona s trochu posmutnělým úsměvem dodala: "To je tady bohužel špatně. S tím my nic nezmůžeme." ... Bylo to, zvláštní. Divné.

Mohla bych psát dál, ale můj momentální fyzický stav to neumožňuje. Asi půjdu spát. Teda aspoň se o to pokusit. A jestli je pravda to, že všechno to, co se mi děje s tělem, je jen důsledkem mého psychického stavu, tak to pak potěš koště. Zmínku o mé existenci dostanete jakmile se dám aspoň trochu dokupy, protože tohle se vážně nedá. Mám pocit, že se mi mimo to všechno teď vaří mozek.

Do té doby vám posílám veškerou svou lásku, která ještě zbyla.
Vaše Luc.

V nemocničním ústavu

18. června 2016 v 8:14 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Tak si tak ležím na nemocničním lůžku. Musím podotknout, že fakt není pohodlné a hlavně je na mě příliš krátké, takže si co chvíli objíjím nohy. Vedle mě leží postarší paní, spí a vydává při tom fakt divné a nadlidské zvuky.

Nejhorší to bylo v noci. Nemohla jsem usnout a ticho bylo přerušováno jen všelijakým pípáním, prapodivnými zvuky vycházejících z mé spoluležící. A do tmy co chvíli blikalo červené světýlko. O půl jedné ráno jsem to vzdala a vzala do uší sluchátka. Dívala jsem se z toho velkého okna, co tu máme. Nic jiného mi nezbývalo.
V břiše mi kručelo, protože za celý ten včerejší šílený den jsem měla pouze 3 sousta oběda a tak jsem zcela chycena zoufalstvím přemýšlela, zda-li mám dříve sníst sebe nebo tu nebohou ženu.

Naštěstí aspoň za tím oknem je celkem hezká scenérie. Dva tenké stromky. Pravděpodobně borovice. A za nima jakýsi kopec. Pravda, za dne to vypadá celkem nudně, ale jakmile se aspoň trochu setmí, ten obraz nabývá zcela nových rozměrů. Chtěla jsem vám to vyfotit a dát to sem, abyste měli aspoň představu, ale bohužel můj mobil to ve tmě nezaostřil. Každopádně jak jsem se tak střídavě dívala z okna, kde to chvílema vypadalo, že odtama něco vyskočí, a na dveře, na kterých je číslo pokoje... Začala jsem uvažovat nad čísly, které mě provází životem. No, spíše jsem začala uvažovat nad jedním článkem Madame Luc a postupně došla až k tomuhle.

Čísla 13 a 23.
Nevím proč jsem vždy zbožňovala číslo 13. Asi proto, že většina lidí tomuto číslu dává význam neštěstí, smůly a zlých věcí. U mě to vždy bylo přesně naopak. V pátky třináctého se mi většinou ve všem nejvíce dařilo a cokoli dalšího spojené s tímto pro mě vždy bylo symbolem úspěchu, radosti, štěstí.
Naopak číslo 23 pro mě vždy symbolizovalo nějaké neštěstí, neúspěch. Číslo 23 mě také neustále pronásleduje na hodinách. Není snad dne, kdy bych se nepodívala na hodiny přesně ve 23:23. Je to svým způsobem strašně zvláštní.

Logicky z toho vyplývá, že bych se právě teď měla nacházet na pokoji číslo 23. A tady přichází další ironie života. Jsem totiž na pokoji číslo 13. Náhoda? Nemyslím si. Tak doufám, že ani v tomto okamžiku mě moje milovaná třináctka nezklame a přinese mi štěstí.

Luc.

Loser

17. června 2016 v 10:07 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
S horečkama ležím v obýváku zahrabaná někde hluboko pod peřinou a v pozadí mi hraje nějaký starý stupidní seriál v televizi. Zrovna jsem přišla ze školy, kam jsem musela na zkoušení z fyziky. Dopadlo dobře. Aspoň něco. Cpu do sebe pilulku za pilulkou a připadám si jako nějaký feťák, ale co už.

Nebylo by to totiž ono, kdybych neonemocněla v tu nejhorší možnou dobu. V pondělí jsem měla odjet na sportovní kurz. A nějak je to pasé. Zase. Tak si nějak říkám, proč se to stane vždycky mě. Opět antibiotika a jen se modlím, aby opravdu šlo o obyčejnou angínu a ne o příušnice vzhledem k tomu, jak mi natekly mandle. Jsou jako dva tenisáky. Přemýšlím, že bych je vytáhla z krku, aby to přestalo bolet a ten tenis si s něma s chutí zahrála. Dneska by se mi asi patřičně dařily smeče.

Znáte ten pocit, když do něčeho dáte všechno a i tak to nestačí? ... Ve středu jsem s horečkama byla psát pololetní práci z matiky. Jen abych nebyla neklasifikována a nemusela to dělat v srpnu. Ale když vás někdo chce potopit, tak si cestu najde. Vždy. A tak místo toho, abych měla klidné prázdniny, přes které jsem se mohla dát aspoň částečně dohromady, prožiju další dva měsíce plné stresu.

Už od prosince jsem se modlila, aby už byly prázdniny. Abych už měla klid...
Nejde o to, že bych měla nedostatek známek. Přeci jen 10 z 12 známek je patřičně dost. Ani nejde o to, že bych snad měla samé pětky. Můj průměr je 3.8. Byla by to krásná čtyřka. Ale ne. Protože jsem se kvůli zdravotním problémům nevlezla do stupidní kvóty 30% absence, tak se paní profesorka rozhodla, že prostě klasifikována nebudu. Doufám aspoň, že aspoň cítí nějakési to její uspokojení. Plazím se po zemi, tak proč by si ještě nekopla že.

A pak mi s milým úsměvem řekne, že potřebuju být hlavně v klidu. V této chvíli přichází ta ironie. Jak mám být v klidu, když mi nedopřeje ten čas, který jsem potřebovala? ... Díky moc paní profesorko.

V koncovém důsledku je úplně jedno, že jsem s horečkama chodila na doučování, že jsem se s horečkou do té školy hnala kvůli písemce. Je jedno, že tady teď sedím, brečím a nejradši bych něco rozbila. Je jedno, že se budu celou dobu stresovat, že je to na mojí rozloženou psychiku ještě větší nápor než byl do teď. Hlavně, že ona docílila svého. Tak gratuluji, opravdu.

Vytočená, psychicky nevyrovnaná a ubrečená,
Luc.

Nepovedené divadelní představení

14. června 2016 v 22:28 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Je to špatné. Hodně špatné. Už zase jsem v té fázi, kdy přemýšlím jak tenká je vlastně hranice mezi životem a smrtí. Kolikrát jsem přemýšlela, jaký by byl nejdůstojnější odchod ze světa. Bylo by snad důstojné ukázat svoji slabost?

Cítím se jako zátěž. Koule na něčí noze, která dotyčného pomalu stahuje níž a níž pod vodu. Není úniku. A každý jeden krok podniknu, abych tomu zabránila, má vždy opačný výsledek. Mrzí mě, že neustále klamu lidi kolem sebe. Ráda bych všem na plné hrdlo vykřičela do obličeje své pocity, názory, myšlenky. Ale nejde to. Měli by mě za blázna. V tom lepším případě. A tak je tady to každodenní divadelní představení. Ráno člověk nasadí úsměv a dělá, jak je v pohodě, jak ho vlastně nic netíží a vše je mu jedno. Laciná póza. A i tak se na ní všichni okolo chytli. Nikdo mě už dávno nezná. Všichni kolem žijí jen ve lži a mylné představě o mé osobě, kterou jsem jim vytvořila.

Je to zase jeden z těch slabších večerů, kdy hodiny přemýšlím o všech skutečnostech a čelím kruté černé realitě. Nikde náznak veselých barev. Přemýšlím kolik lidí mým životem prošlo a ublížilo mi bez důvodu. Kolik lidí mě srazilo na kolena, pomluvilo mě. Bez tohož, aby o mně cokoli věděli. Včera jsem se o sobě dozvěděla, že prý nosím brýle na očích jen proto, že jsem tak hnusná, že nechci, aby mi někdo viděl do obličeje. Jasně, prkotina. Možná závist. I když nevím, co by zrovna mi měli závidět. Řekly to holky, které znají mé jméno a tím to asi končí. Vlastně se divím, že se tím vůbec trápím. Jenže taková už jsem já. Všechno si to beru a pak se v tom topím, přemýšlím, co jsem jim udělala. Jestli to snad není pravda.

Stojím v tom bodu, kdy totálně zničená tlakem a stresem přemýšlím, co by bylo, kdybych nebyla. Vím, chyběla bych hodně lidem. Ublížila jim. Ale myšlenka, že by mi třeba bylo líp je až moc silná na to, abych jí zahnala pryč. Jsem tak strašně unavená a je mi tak strašně zle, že jediné co si přeju je, aby tohle všechno konečně skončilo. Aby to aspoň na dvě setiny bylo pryč. Ubíjí mě to. Nepomáhají písničky, filmy, ticho, knížky. Nic. Nedokážu se soustředit a každá další minuta jakoby do mě bodala další a další ostré jehly.

Představte si, že vám někdo vyškube všechny vlasy, řeže do vás, strhává z vás kůži, trhá vám nehty, trhá bez umrtvení zuby. Všechna tahle bolest by nestačila dohromady na to, aby se vyrovnala té bolesti, kterou cítím uvnitř sebe. Už nechci. Je mi zle. A jediné, co bych si přála je, aby tady byl někdo, ke komu bych se mohla přitulit a necítila se tak, že ho tím strašně otravuju. Necítila se jako přítěž. Jako někdo navíc. Někdo, jehož existence na tomto světě byla vlastně chybou, nešťastnou náhodou.

Prosím. Ať už to skončí.

Luc.

Tik tak.

12. června 2016 v 22:47 | Luc |  Jednodílovky
Tik tak. Sedíš na posteli. Tik tak.
Tik tak. Opíráš se o zeď. Tik tak.
Tik tak. Dáváš si sluchátka do uší. Tik tak.
Tik tak. Zavíráš oční víčka. Tik tak.
Tik tak. Na chvíli se zaposloucháš. Tik tak.
Tik tak. Začínáš vzpomínat. Tik tak.
Tik tak. Slané kapky tečou po tváři. Tik tak.
Tik tak. Zhluboka vydechneš. Tik tak.
Tik tak. Leháš si na polštář. Tik tak.
Tik tak. Všude jen ticho. Tik tak
Tik tak. Čas utíká a ty usínáš. Tik tak.
Tik tak. Poslední co slyšíš. Tik tak.
Tik tak. Tik tak. Tik tak. Tik tak.

Luc.

Zpráva

8. června 2016 v 21:22 | Luc |  Okénko poezie
Tak jsem si dneska seděla v biologii a při nudném výkladu o kroužkovcích jsem přistihla sama sebe, jak se pořád dívám pod lavici, jestli tam náhodou nebliká zelené světlo na znamení nově příchozí zprávy. Marně. A tak jsem vzala prupisku a bezmyšlenkovitě začala psát slova na papír. Vzniklo tohle.

Na židli sedíš,
pořád poslouchat písně,
čekáš na něco,
co pomůže ti z tísně.

Dioda bliká,
nově příchozí zpráva,
odemkneš mobil,
není to ta pravá.

Stále to bolí,
není už cesty zpět,
zlomené srdce,
slzy raz, dva, tři..teď.

Luc.

Fear.

4. června 2016 v 19:39 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Strach. Co to vlastně je? Pocit, když se vám stahuje žaludek, srdce splašeně buší. Někdy snad ani nemůžete dýchat, vydat ze sebe hlásku. Je to všechno v hlavě?
V životě jsem nikdy nezažila tak silný strach. Strach, který by mě doslova paralyzoval. Jsem z něj vyčerpaná. A slábnu víc a víc, i když to prakticky vzato už nejde.
Jsem z něj unavená. Tak moc. Celé noci kvůli něj nespím. Strach. Divný to pocit.
Všechno se to týká mé školy. Gymnázium pro mě asi nebyla ta správná cesta. A teď se bojím. Že neprojdu, že zklamu rodiče, kamarády. Ale hlavně se bojím toho, že zklamu sama sebe. Jak s tím pak totiž bojovat? Nejde to. Nemůžete vinu svést na nikoho jiného. A ta myšlenka vás hlodá stále víc a víc.
Všechno to začalo v prosinci. Stresy z písemek, pohřeb, hádky. Ti lidi, které jsem znávala, kteří mi slibovali, že tu se mnou budou vždy. Nebyli. Vzdali to. Byla jsem na to sama. A to všechno zapříčinilo mé zdravotní problémy.
Stalo se to, že jsem čím dál více chyběla ve škole, až to došlo do bodu, kdy jsem to nechápala ani já. A teď tu stojím a říkám si, jak jsem to zvládla dopracovat až sem? Do místa, ze kterého už není úniku.
Hrozí mi neklasifikace ze všech předmětů a to by znamenalo komisionální přezkoušení o prázdninách. Neumíte si ani představit, jak mě jen pomyšlení na to děsí..
Jsem slabá. Moc slabá na to, abych to zvládla. Potřebuju spasení ve formě dvou měsíců volna. Potřebuju vypnout, přestat se stresovat a dát si život dohromady. Dát sebe dohromady. Nějak. Jsem rozbitá.
Něco je špatně. A já stále nemůžu přijít na kloub tomu, co. Co je příčinou všech mých depresí, černých myšlenek, prázdnoty v mé duši.
Mám strach. Strach, že vyhořím. Že vyhořím jednou pro vždy.

Luc.