Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Červenec 2016

Děsivé světlo

27. července 2016 v 14:46 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Je to už pěkných pár dní, možná týdnů, co jsem se zase neozvala. Důvod byl prostý. Měla jsem brigádu, nebo jsem byla někde pryč. (Myslím, že vlakem jen tak zase dlouho nikam nepojedu.) Ale to bylo vedlejší.

Zdálo by se, že se můj život začal obracet k té světlejší straně. Po mém propuštění z nemocnice, jsem na spoustu věcí změnila úhel pohledu. Byla jsem klidnější a vyrovnanější. Neměla jsem už každodenní deprese a do mého tmavého černobílého světa jako by snad konečně začaly pronikat veselé barvičky. Pocit jakési vnitřní satisfakce však stále nepřicházel. A není tomu jinak ani teď.

Mé city jsou otupělé a bojí se každého nového hezkého pocitu, který by se mohl objevit. Jsem opět ve fázi, kdy necítím vůbec nic. Kdo ví, jestli to není ještě horší než být pod tíhou veškeré té bolesti. Nebo je to snad další krok k možnému osvobození od vnitřního teroru a zmatku? Existuje vůbec něco takového? Hádám, že odpověď na tuhle otázku zůstane skrytá navždy.

Jeden moudrý člověk mi řekl, že žádné velké štěstí nepřijde. Protože naše štěstí je vlastně ta cesta samotná. Že se nemám zaobírat minulostí ani budoucností, ale žít tím, co je právě teď.
A tak čerpám z každého jednoho momentu, snažím se posbírat všechny ty možné pocity, ale výsledkem je vždy jen nějaká rozmazaná čmouha, z které je pak velké nic. Prázdno.

Byla jsem snad tak dlouho deprimovaná, že se ze mě stal nenapravitelný případ? Jsem už odepsaná? Proč se tak bojím štěstí? Proč má duše odmítá všechny ty pozitivní věci a vjemy?

Za každý malý kousek štěstí, který se snažím sama sobě dopřát, přichází dvakrát tolik bolesti. To bude asi ten důvod, proč se ta pomyslná malá holka uvnitř mě ustrašená krčí v koutě temné místnosti. A každý jeden sluneční paprsek dopadající do oné místnosti jí vystraší ještě víc. Stejně se všechno to hezké dřív nebo později zase obrátí v hromadu zla.

Chtěla bych do toho všeho zase skočit po hlavě, oddat se pocitu lásky, ale je tam něco co mě brzdí. Něco, co mi zakazuje cítit víc. Nebo si to snad zakazuju jen já v mojí hlavě? Jasné mi je jen to, že ať už to dopadne jakkoli, někomu ublížím. Opět. A pravděpodobnost, že to budu já sama, je velmi velká. Protože taková Luc je. Radši bude tiše trpět sama, než aby trpěli ostatní.

Four days.

9. července 2016 v 21:50 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Hola amigos,
po delší době se opět hlásím. Poslední dobou nebylo moc co psát a já vás nechtěla zahltit hromadou článku bez špetky emoce, myšlenky nebo čehokoli podobného. Navíc jsem si konečně užívala hezkého počasí a pobytu na čestvém vzduchu. A právě venku jsem měla možnost poznat jednoho úžasného člověka.

Nikdy bych neřekla, že za pouhé čtyři dny můžete někoho tak dobře poznat. Vytvořit si tak silné pouto. Že se vám někdo může zarýt tak hluboko pod kůži. Že po čtyřech dnech od té osoby můžete odcházet se slzama v očích, protože víte, že se hodně dlouho neuvidíte... Vlastně se nad tím pozastavuju do teď. Jak šíleně znělo: "Znám tě jenom čtyři dny, ale jsem strašně rád, že jsem tě mohl poznat. Jsi úžasná holka."

Šla jsem po delší době ven s kamarádem a ten mi řekl, že jdeme ještě za někým. Za klukem, který tady dřív bydlel, teď žije v Irsku a přijel na návštěvu. Řekla jsem si, okej, proč ne. A tak jsme teda šli. Ten den jsem s nima strávila několik hodin a rozloučili jsme se až někdy v noci. Padl mi do oka. Byl jiný.

A pak přišly další den, který jsem s nimi trávila. Hráli jsme fotbal, procházeli se, povídali si. Toužila jsem se dozvědět víc. Třetího dne, kdy jsme si všichni tři povídali dlouho o různých věcech a pocitech, jsem pochopila, že takového člověka jen tak už nepoznám. A potom mě šel doprovodit domů. Sedli jsme si na zídku, protože jsme zrovna byli uprostřed nějakého tématu. Nakonec jsme tam proseděli několik hodin, povídali si o všem, poznávali se.

Bylo až děsivé, jak moc podobní si jsme. Hleděli jsme si nepřetržitě do očí a oba se tomu smáli, protože to u jiných osob nedokážeme. Bylo to jako najít spřízněnou duši. Najednou jsem nechtěla, aby ten večer někdy skončil. Vnímala jsem jen jeho a to, že jsem spokojená. Že je mi dobře. Neměla jsem v hlavě žádné zbloudilé myšlenky. Nechápala jsem to.

Přišel čtvrtý den. Chvíli jsme byli i s ostatními, pak jsme se odpojili a strávili poslední dvě hodiny jeho času spolu sami. Seděli jsme na lavičce, opírala jsem si o něj hlavu. Už v tu chvíli jsem věděla, že to co cítím v ten moment jsem nezažila nikdy dřív. A děsila mě ta myšlenka, že to mělo každou chvíli skončit. Čas utíkal dál a dál a nám nezbylo nic jiného než se vydat na cestu domů.

Stáli jsme napůl cesty mezi mým a jeho barákem. Obejmul mě tak pevně, jakoby mě nechtěl už pustit. Stáli jsme tam tak patnáct minut a v objetí si šeptali své pocity. Bylo to tak zvláštní a přitom strašně kouzelné. Nechápala jsem, jak někdo, koho znám pouze čtyři dny, může vyvolat uvnitř mě něco tak silného. Ani on nechápal. A tak jsme pak už jen stáli v tichu a nechtěli toho druhého pustit. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného než najít tlačítko stop a zastavit čas. Bohužel.

Otočila jsem se a pomalým krokem jsem se vydala na cestu, ve sluchátkách mi zrovna začala hrát píseň Open Your Eyes od Snow Patrol a já jsem se ještě párkrát otočila. Stál tam a upřeně se na mě díval. Slzy se dostaly ven z mých očí a já jsem po dlouhé době zažila pocit strachu, že už ho snad nikdy neuvidím. Věděla jsem, že mi bude strašně moc chybět. V tu chvíli jsem věděla, že nikdy nezapomenu ani na jeden jediný moment, co jsem s ním strávila.

Byl to on. Byl jiný. Jedinečný. Během pouhých čtyř dnů mě znal snad lépe než kdokoli jiný. Dokázal odhadnout, co cítím, na co myslím. Jaká skutečně jsem. A pořád dokola mi opakoval, že jsem úžasná, že nepoznal nikoho jako jsem já. Vážil si mě. Oba jsme měli pocit, že jsme propojení.

Dopisuju tyto řádky a pořád se divím tomu, jak je tohle všechno možné za pouhé čtyři dny. Asi se to nikdy nedozvím. Tak či tak... Mám pocit, že jsem našla svou druhou polovinu.

Luc.