Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Děsivé světlo

27. července 2016 v 14:46 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Je to už pěkných pár dní, možná týdnů, co jsem se zase neozvala. Důvod byl prostý. Měla jsem brigádu, nebo jsem byla někde pryč. (Myslím, že vlakem jen tak zase dlouho nikam nepojedu.) Ale to bylo vedlejší.

Zdálo by se, že se můj život začal obracet k té světlejší straně. Po mém propuštění z nemocnice, jsem na spoustu věcí změnila úhel pohledu. Byla jsem klidnější a vyrovnanější. Neměla jsem už každodenní deprese a do mého tmavého černobílého světa jako by snad konečně začaly pronikat veselé barvičky. Pocit jakési vnitřní satisfakce však stále nepřicházel. A není tomu jinak ani teď.

Mé city jsou otupělé a bojí se každého nového hezkého pocitu, který by se mohl objevit. Jsem opět ve fázi, kdy necítím vůbec nic. Kdo ví, jestli to není ještě horší než být pod tíhou veškeré té bolesti. Nebo je to snad další krok k možnému osvobození od vnitřního teroru a zmatku? Existuje vůbec něco takového? Hádám, že odpověď na tuhle otázku zůstane skrytá navždy.

Jeden moudrý člověk mi řekl, že žádné velké štěstí nepřijde. Protože naše štěstí je vlastně ta cesta samotná. Že se nemám zaobírat minulostí ani budoucností, ale žít tím, co je právě teď.
A tak čerpám z každého jednoho momentu, snažím se posbírat všechny ty možné pocity, ale výsledkem je vždy jen nějaká rozmazaná čmouha, z které je pak velké nic. Prázdno.

Byla jsem snad tak dlouho deprimovaná, že se ze mě stal nenapravitelný případ? Jsem už odepsaná? Proč se tak bojím štěstí? Proč má duše odmítá všechny ty pozitivní věci a vjemy?

Za každý malý kousek štěstí, který se snažím sama sobě dopřát, přichází dvakrát tolik bolesti. To bude asi ten důvod, proč se ta pomyslná malá holka uvnitř mě ustrašená krčí v koutě temné místnosti. A každý jeden sluneční paprsek dopadající do oné místnosti jí vystraší ještě víc. Stejně se všechno to hezké dřív nebo později zase obrátí v hromadu zla.

Chtěla bych do toho všeho zase skočit po hlavě, oddat se pocitu lásky, ale je tam něco co mě brzdí. Něco, co mi zakazuje cítit víc. Nebo si to snad zakazuju jen já v mojí hlavě? Jasné mi je jen to, že ať už to dopadne jakkoli, někomu ublížím. Opět. A pravděpodobnost, že to budu já sama, je velmi velká. Protože taková Luc je. Radši bude tiše trpět sama, než aby trpěli ostatní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B.Mary B.Mary | 30. července 2016 v 10:30 | Reagovat

Luc..je vynikající  holka ale zbytečně plná komplexu :-) Věř si,a to co děláš s láskou je správné. :-)

2 Madame Luc Madame Luc | Web | 7. srpna 2016 v 20:31 | Reagovat

Vlakem jezdím podstatně raději než autobusem, ale autobus mám daleko blíž všem místům, kam obvykle musím dojíždět a hlavně je to pro mě rychlejší, což mě deprimuje.

Vém, jaké to je, když záříš barvama, ale ty pomalu blednou, jako kdyby je někdo postříkal savem. Pak je to jak kdyby se ti žíravina vpila pod kůži a sesmažila tě zaživa.

Vím, jaké to je, když jsi otupělá a nedokážeš cítit vůbec nic. Potom bys uvítala i tu negativitu, jelikož já si nepřipadám moc lidsky, když to přijde. Osvobození se pro tebe najde, tedy aspoň doufám. Nejsem rád, když vidím, jak tě to sužuje.

Žít současností nejde. Lpět na minulosti není zdravé, ale z paměti to špatné nevymažeš a budoucnost tě bude strašit nadále. Pro mě je to takové, ale myslím si, že dokážeš být silnější než já. Jsi neskutečně obdivuhodná.

Netrpíš sama, už jenom tím, že to tu s námi sdílíš. Děkuju ti za tvoji otevřenost a držím palce!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama