Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Srpen 2016

Labyrint

9. srpna 2016 v 23:43 | Luc
Nevím. Nevím, co psát. Nebo spíš, jak to všechno vecpat do jednoho smysluplného článku, který by měl hlavu a patu.
Moje hlava je teď přeplněná myšlenkama a mám pocit, že asi za chvíli exploduje. Mé srdce buší prudce a mám pocit, že za chvíli vyskočí. Cítím toho v sobě tolik, že mám pocit, že se ze mě za chvíli stane obří koule plná vzteku, neštěstí, zoufalství, naivity a nevím čeho všeho ještě.

Ač se snažím, nemůžu dnes najít vhodná slova. Je to jako obří labyrint uvnitř mého těla. Od hlavy až k patě. A je sakra těžké jím projít. Cesty se ztrácí v temnotě. Konec je v nedohlednu. Stěny jsou užší a užší, když se člověk prodírá k vytouženému cíli. Až vás pak jednotlivé stěny dřou až do krve, trhají vám oblečení. Bolí vás to, chcete to vzdát, ale i přes to někde uvnitř víte, že musíte dál.

Nevím, co se se mnou děje. Snažím se to zjistit už nějakou chvíli, ale odpověď mi uniká. Proklouzává mezi prsty. A tak se opět topím v té hluboké studně myšlenek a pocitů. Nevím, co chci, kdo jsem, kým mám být.

Zdálo by se, že jsem začala být šťastnější a spokojenější.. Ostatně, po tom, co jsem změnila aspoň částečně svou barvu vlasů, domluvila si tetování a udělala v životě pár dalších změn, něco hezkého jsem aspoň na okamžik cítila. Dokonce jsem se konečně odhodlala uklidit bordel ve stole. Protřídila jsem všechny staré papíry a dokonce jsem se u toho i celkem nasmála. Našla jsem staré příběhy, které jsem psala. Bylo to pěkné. Takový průřez tou dobou, kdy mě ještě neobklopovala temnota.

Jenže pak přišly i ty horší chvíle. Staré fotky, dopisy, obrázky a nesmyslné konverzace psané po různých kouskách papírků, které nemohl pochopit nikdo jiný než já a ti, jichž se to týkalo. Úsměv ztuhl, následně se pokřivil do podivného tvaru a já opět cítila, že se mi chce brečet. Jenže slzy nepřicházely. Seděla jsem a upírala pohled do blba. Písničky se střídaly jako na běžícím páse a já se mimoděk přistihla u toho, jak myslím na všechny hezké časy, které jsem s jedním dotyčným prožila.

Začal to umocňovat fakt, že mi zase začal po dlouhé době psát. A najednou má zájem. Chtěl by se mnou prý být. Karty se obrátily. Jenže i tak, někde hluboko uvnitř mě je jedno místo, které pořád cítí to hezké, co bývalo. Místo, které má v sobě zakódované jeho jméno. Jeho osobu. I když jsem ho už dávno přešla. V poslední době se mi to vrací. Nahodilé myšlenky a vzpomínky, na které si vzpomínám už jen velmi matně.

Nevím, co se to děje. Se mnou. Kolem mě. Ve světě. Všechno je zmatené a zamotané. Všechno je divné. Nevnímám. Nepociťuji. Nic není tak jak má. A já asi právě nejsem úplně taková jaká bych měla být. Na druhou stranu, kdo určuje to, jací bychom být měli nebo neměli? ...

Luc.