Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


A zůstane jen popel

2. září 2016 v 22:31 | Luc
Co se stalo? Luc byla zase delší dobu mimo. Ne, že bych neměla o čem psát, spíš, jsem to všechno nedokazala nějak ze sebe dostat. Měla jsem nějaký blok a nešlo mi napsat ani dvě srozumitelné věty.

Léto skončilo, škola začala. Byly to nakonec celkem podařené dva měsíce. Zvládla jsem opraváky a tak aspoň nemusím řešit změnu školy a podobně. I když bych možná mnohem radši řešila něco takového, než všechny ty hnusné věci, co mám v sobě.

Jako bych se postupně rozkládala. Cítím v sobě každou jednu vrstvu, která se tříští na nekonečně mnoho kusů. Nebolí to, necítím to. Jen vím, že se to z nějakého nepochopitelného důvodu děje. Neumím to pořádně vysvětlit, ale je to jako by všechny ty kusy mě, ze kterých se skládám, najednou nezapadaly. To puzzle, které má vytvořit jeden souvislý obraz, se nějak pomíchalo a ty zbylé správné dílky se nenávratně propadly někam do hlubin temnoty.

V posledních dvou týdnech mám nepochopitelné záchvaty paniky. Návaly, kdy se cítím tak strašně sama a ztracená. Nerozumím tomu. Jediné co vím je, že už to zase začíná přesahovat všechny meze únosnosti. A já sama sebe přistihla, jak moc mě děsí představa, že bych se znova měla dostat do fáze naprostého prázdna. Zdá se to však nevyhnutelné.

Život je kolotoč,
stále se točí,
radost a slzy,
co jsou v tvých očích.

Láska je přelud,
srdce ti buší,
všichni ti radí,
tak nastraž uši.

City jsou zvláštní,
vyřknou tvůj ortel,
nelze to ovlivnit,
zůstane jen popel.

Postupně od sebe odstřihávám lidi, na kterých mi záleží. Snad jen proto, aby se kvůli mě zbytečně netrápili. (Nebo abych se kvůli nim netrápila já?) ... Všechno kolem mě teď děsí a já tomu jen přihlížím. Jako by to nebyl ani můj život. Jako bych to všechno viděla jen zvenčí.

A tak nechávám čas plynout, nechávám věci a lidi, aby na mě nějak působili a čekám, jestli se stane nějaký zázrak, změna, náhoda. Cokoli. Něco, co mi znova dovolí pocítit štěstí a radost bez obrovských výčitek. Něco, co mi znova dovolí pocítit bolest a slzy ve formě, kdy budu vědět, že to není jen nějaká iluze, ale že je to všechno opravdu skutečné. Dává to vůbec smysl? Kdo by chtěl dobrovolně trpět? Asi jen já.

Nakonec se stejně všichni sejdeme někde ve stejném bodu. Zničení, zdrcení, unavení...Zamotaní ve svých vlastních pavučinách. Obkolopení láskou i nenávistí. Nakonec to všechno nějak skončí..

A zůstane jen popel.

Luc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 B.Mary B.Mary | E-mail | 4. září 2016 v 9:59 | Reagovat

Díky že jsi zase tady a přejí Ti více životního optimismu a elánu.Luci,někdo řekl.... " aby člověk měl klid a radost v duší musí poznat i bolest " a to je  rovnováha která je velmi důležitá v životě!!! Vybírej si přátele,kamarády kteří stojí za to abys měla sluníčko v duší .Přejí ti dobrý start ve škole!!!! :-)

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 4. září 2016 v 17:33 | Reagovat

V místě ničeho s výstražnými značkami poukazující na symboly "STOP!" čekám už poměrně dlouho, třeba se tam setkáme...

Rozkládáme se jak mršina, který byly vyjmutý vnitřnosti (nebo o ně v boji o vlastní právo přišla??), ležíme jako špatně vyrobený loutky, co nemohly používat v divadlech, a tak jen čekáme - snad na to, kdo z nás ten hybridní ocásek vyjme.
Někdy se obávám čekat.
Třeba to je horší, než se zbytečně snažit.

Zkus si někdy lehnout na zem a koukat do stropu..
Co tě první prolítlo hlavou?.....

3 Luc Luc | Web | 4. září 2016 v 20:02 | Reagovat

[2]: Na zemi ležím a koukám do stropu poměrně často. Většinou to začíná a končí myšlenkou, že jsem bezcenná a k ničemu.

Nevím zda-li čekat je horší než se zbytečně snažit. Možná to nakonec vyjde nastejno..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama