Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Another day.

30. září 2016 v 23:16 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Po dlouhé době opět a zase zde. Živá. Teda aspoň, co se fyzické stránky týče.

S tímhle článkem jsem otálela delší dobu... Asi zkrátka jen proto, že se v posledních dnech dějí divné věci. Věci, které mě bolí, zneklidňují. Nechápu, proč se to děje. A hádám, že to asi jen tak nezjistím... Jsem si jistá jen tím, že jsem ztracená. Víc než kdy dřív. A neumím si najít cestu, po které jít. Nebo možná ani nechci.

Je tomu pár dní, co z tohoto světa navždy odešel jeden mladý, talentovaný klučina. Nebylo mu ani devatenáct. Znala jsem ho jen tak okrajově, ale i tak mě to sebralo. Lidi, kolem mě ho totiž znali dost dobře, viděla jsem na mnohých z nich, jak se trápí, jak jsou zdrcení a já? Nemohla jsem s tím nic dělat, nemohla jsem jim pomoct...Mohla jsem je jen obejmout a říct jim, že vím, jak se cítí, že to bude dobrý, že jsem tu pro ně. Nic víc jsem nemohla a ani nemůžu. I když bych chtěla...

Byla jsem se sama podívat do oázy, kde jsou svíčky a fotky toho klučiny. Byl to silný moment. A pak jsem šla domů a nastal zlomový bod, kdy jsem si zase vzpomněla na dědu a uvědomila si, že může uběhnout 9 měsíců, rok, dva...Ale ta rána tam pořád bude a bude to pořád tak moc bolet. Nic to nezmění, nikdo mi nepomůže. Musím to překonat sama. Jenže na to nemám dost síly.

Žiju v temnotě, ve světě, který pro mě není tím světem, který jsem znala. Jsem ztracená sama v sobě a nemůžu najít tu cestu zpět. Jsem obestřená lží. Lží, které všichni věří. Všichni věří, že jsem silná, že to všechno zvládám. Ale já kruci vím, že to nezvládám. Připadám si tak strašně k ničemu, tak strašně nepoužitelná. Jedinou podstatou mého bytí je bolest a utrpení z něčeho, s čím nic dělat nemůžu. A nechce to ustoupit. Ani o malý krůček.

Moje psychická stránka se plazí po zemi, doslova žadoní o pomoc, ale když pak tu pomocnou ruku dostane, nechytí se jí. Nechává se zasypávat. Dostává další a další rány. Pozůstatek citu, který ve mně ještě zbyl se snaží schovat někam hodně hluboko ze strachu, že by to snad byl úplný konec všeho. Je toho moc. Moc na jednoho člověka. Jenže nikdo nevidí mýma očima a tak dost dobře nechápe to, jak se cítím. A já sama už to vysvětlit neumím. Ani se to vysvětlit nějak nedá. Vím jen to, že je mi tak na hovno, jako snad ještě nikdy. Už celých 9 měsíců je mi tak kurevsky na hovno a nemůžu se z toho vyhrabat.

Nepřidává tomu ani škola, ve které se cítím špatně. Jako odpadlík. Každý jeden den tam se mi chce zvracet, modlím se jen, abych odtama už vypadla, protože každá jedna minuta tam je pro mě nekončícím utrpením. Nezajímá mě to, jaké mám známky. Nezajímá mě to, jestli mě mají za flákače nebo ne. Nezajímá mě tam absolutně nic. Jen to, jak se odtama co nejrychleji dostat ven na čerstvý vzduch a moct zase svobodně dýchat...

Poslední dobou se vlastně necítím dobře vůbec nikde. Ani doma, ani ve svém pokoji, který pomalu a jistě opět připomíná jedno velké skladiště... Ve škole, s kamarády, venku, na oslavách... Není mi fajn, nikde. A já jsem z toho všeho jen tak strašně moc unavená, že bych si přála usnout aspoň tak na pár let...

Strašně moc bych se chtěla sebrat a odjet pryč, aspoň na nějakou dobu. Najít sama sebe. Najít nějakou cestu ke štěstí. Cestu k tomu, jak zase žít... Zatím však nevím jak, jestli to vůbec jde, jestli to chci, co udělat... Nevím nic, jen to, jak se cítím tam někde uvnitř.

Luc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B.Mary B.Mary | 5. října 2016 v 9:58 | Reagovat

...máš velké srdce,krásný úsměv,který rozdáváš druhým , atd.atd...jdi za sluncem a nenech se pohltit tmou!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama