Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Sebetrýznitel

14. září 2016 v 21:45 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Občas přijdou doby, kdy se člověk musí vzdát někoho či něčeho, na čem mu opravdu záleží. Pro své vlastní dobro? Pro dobro toho druhého? Nevím. Hádám, že to časem zjistím.

Ocitla jsem se v situaci, která neměla řešení. Trápit se nepřítomností někoho nebo se trápit, protože toho člověka ztratíte? Kdo na tohle zná dobrou odpověď? Asi nikdo. Možná sám život. Možná to byl osud. Možná to tak prostě být mělo. Každopádně jsem ve fázi, kdy je mi všechno zase tak nějak jedno. Je mi jedno jestli jím, piju, spím, jak se učím, jaké mám známky, jestli cítím lásku, bolest, nenávist, nic... Je mi to jedno. Jsem tu jen já a kolem mě se rozpíná černo černá tma. Neproniknutelná. Udělala ze sebe štít, kterým nikdo nepronikne.

Nechtěla jsem nikomu ublížit, ale neřekla bych, že se mi to úplně povedlo. Ať už jsem ublížila nějakým způsobem své rodině, blízkým přátelům, lidem, které mám tak moc ráda...Až se po tom výčtu dostávám i k sobě. V koncovém důsledku jsem tím vším asi nejvíce ublížila sama sobě. A mám pocit, jako bych to snad pomalu už dělala záměrně. Cítím se jako sebetrýznitel. Mohla bych to svést na osud, karmu, náhodu... Na všechny možné nevysvětlitelné jevy, které v tomto světě existují, ale stejně by se mi neulevilo. Můžu si za to sama. Za všechno. Jsou to moje rozhodnutí, činy, hlouposti a chyby, které mě ničí každým dalším dnem.


(Takhle nějak vypadala poslední snaha o vyjádření mých pocitů skrz papír a tužky... Kupodivu, to taky dost pomáhá. Cítím se vždycky líp, i když posledně jsem kreslila tak zuřivě, že jsem si zlámala pastelky)

Vím, říká se, že chybama se člověk učí. Ale hloupé je, když tu jednu chybu opakujete stále dokola. To jsem vážně tak
nepoučitelná? Vážně mi tohle všechno nestačilo? Hádám, že asi ne. Jinak bych se neocitala vždy na tom stejném místě. Sama ve tmě. Za tlustou vrstvu něčeho, aby se ke mně nikdo jiný nedostal. Aby mi už nikdo neublížil, nezklamal mě...A tady vzniká ten paradox. Můžu si kolem sebe vytvořit jak tlusté stěny chci, ale v koncovém důsledku je můj největší tyran stále uvnitř, je stále se mnou. A nikdy mě neopustí.

A tak tu zase sedím, je pozdní večer, můj jediný zdroj světla je obrazovka notebooku a mé prsty zběsile běhají po klávesnici a snaží se nějak smysluplně (i když to se nějak nedaří) sepsat tu změť pocitů a myšlenek, co jsou uvnitř mě. Občas si říkám, jestli to má ještě smysl...

Luc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mary B Mary B | 15. září 2016 v 12:42 | Reagovat

Neměj obavy... po noci je vždy den. Zase Ti zasvítí sluníčko proto že jsi skvělá holka !!!! Usmívej se a vnímej kolem sebe  krásu a hodnotné lidí ,ti tě vždy pochopi a nezklamou. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama