Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Leden 2017

Pomatení mysli

22. ledna 2017 v 22:26 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Je špatné cítit? Cítit náklonnost k více než jednomu člověku? Cítit lásku nebo mít city pro více než jednu osobu? Je to špatné? Mít slabost? Je to vlastně slabostí? Je špatné si vědomě nechat oblbovat hlavu? Jednáme tak záměrně, nebo se to děje samo a my si máme pouze vybrat cestu, po které chceme jít? Sblížit se s někým víc? Dovolit mu proniknout až k vám? Dovolit mu poznat všechny vaše slabiny? Všechna vaše tajemství? Být šťastný? Co to je, být šťastný? Jak stoprocentně vědět, že jste šťastní takto? Že nebudete šťastnější s někým jiným? Přitažlivost? Chemie mezi dvěma lidmi? Fyzická stránka či něco hlubšího? Hlubší uspokojení? Podstata lásky? Co to vlastně je láska? Co znamená slovo milovat? Plýtváme tím slovem? Používáme ho v nesprávnou dobu? Vyznáváme lásku nesprávnému člověku bez uvážení? Necháváme se řídit city? Nebo snad rozumem? Co je lepší? Existuje vůbec správná odpověď? Měli bychom o tom všem tak moc uvažovat, nebo se řídit srdcem? Co to vlastně znamená, řídit se srdcem? Nebo intuice? Není toto všechno jen bezduché a bezsmyslné tlachání? Touha? Toužíme vždy po něčem, co nemůžeme mít? Nebo jsme schopni se spokojit s tím, co máme? Chceme všichni opravdu pořád víc, než nám někdo dokáže nabídnout? Existuje recept na štěstí? Existuje návod na to, jak bezmezně milovat a být milován? A pokud to tak je, je špatné se vídat s lidmi, ke kterým jste kdysi také měli nějaké city? Jsem špatným člověkem, když mám v sobě zmatek a nevím, co chci? Budu muset někomu ublížit, nebo bude zase ublíženo mě? Je špatné vést vnitřní boje a neúmyslně klamat lidi kolem sebe? Je to vlastně neúmyslné nebo naopak záměrné? Je zlé o sobě pochybovat a pochybovat o citech druhých? Jak si může člověk vůbec někdy být jistý, že opravdu cítí to, co cítí a že ho jen něco v tu chvíli neklame? Zná vůbec někdo odpověď na tyto otázky? Existují vůbec?
Luc.

PF 2017

2. ledna 2017 v 1:22 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
A je to.. Máme tady rok 2017. A tak bych vám všem chtěla do tohoto roku popřát hodně štěstí, zdraví a úspěchů. Já osobně doufám, že ten rok bude lepší než ten minulý.

A jelikož beru rok 2017 jako nový start, chtěla bych tady nějak shrnout rok 2016.

Rok 2016 byl pro mě rok zlomový. Stala se spousta věcí. Udělala jsem spoustu chyb, kterých lituju. Na druhou stranu mi přinesl i pár nových přátel a hezkých okamžiků...

Po tom, co mi v prosinci roku 2015 zemřel dědeček, všechno pro mě ztratilo smysl. Škola, koníčky, kamarádi, život jako takový... Nemůžu říct, že bych po tom roce, co uběhnul cítila změnu. Pořád se to uvnitř mě pere a já se stále cítím ztracená a hledám smysl toho všeho. Hledám něco, co by mě bavilo... Lepší se to. Ale vím, že budu potřebovat ještě hodně času, aby se to spravilo úplně.

LEDEN - ČERVEN
Rok 2016 jsem tedy musela začít s vědomím toho, že jsem ztratila velmi blízkou osobu a životní vzor... Nebylo to jednoduché, hodně to bolelo. Do toho všeho jsem přišla o nejlepšího kamaráda a ocitla se na samém dnu. Byla jsem ztracená a ztrápená a jen marně se snažila to nějak udržet, "kamarádi" mi totiž zrovna dvakrát moc nepomohli.
Upřímně si nic moc z té doby nepamatuju... Jen bolest, slzy, trápení a stresy ze školy. Ranní vstávání do nemocnice na fototerapii. V tu dobu jsem zanevřela na všechny koníčky. Především na klavír, protože kdykoli jsem k němu sedla, ihned mi začaly téct slzy. Postupem času jsem se k tomu vrátila, ale už ne v takové míře a s takovou radostí jako tomu bývalo dřív...
A právě v květnu jsem se rozhodla, že by mi možná snad mohlo pomoct zase začít všechno ventilovat ven skrze písmenka. Začala jsem tedy znova psát blog. A nějakou chvíli to fungovalo. Po každém jednom článku jsem se cítila lépe, vyházela jsem ze sebe tu přetékající negativitu... Bohužel, i to časem fungovat přestalo.
Pekla ve škole kvůli mé vysoké absenci vedli k mému stále zvětšujícímu se stresování mé osoby až to mé tělo prostě nezvládlo...
V červnu jsem s horečkama dochodila posledních pár hodin, které jsem potřebovala a přišel můj tuším desetidenní pobyt na infekčním oddělení v nemocnici. Mononukleóza. A tak jsem přišla o sporťák se školou, to však bylo to nejmenší. Ovšem nejhorší byl den, kdy mě hospitalozovali. To ráno jsem byla poslední dvě hodiny ve škole a tak nějak nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem se totálně sesypala, protože i přes veškerou mou snahu mi bylo oznámeno, že budu dělat reparát/doklasifikování z matematiky. V tu chvíli jsem se zlomila na další dvě části...

ČERVENEC - SRPEN
V nemocnici jsem si kupodivu celkem odpočinula a začala přehodnocovat pohled na svět a na život. Nabrala jsem aspoň část té ztracené energie a smířila se aspoň s částí mým vnitřních rozporů... Prázdniny byly skvělé. Colours of Ostrava, Malta, tábor. V období Colours mi do života vstoupil Richard. Můj irský přítel, který ani neví, co všechno pro mě znamená a jak moc si vážím všeho, co pro mě kdy udělal. Mohla bych zmínit ještě jednoho klučinu, s kterým jsem se v období července bavila více, ale nakonec to nějak nedopadlo, tak tu zanechávám jen nepatrnou zmínku o kamarádovi, který nakonec šel svou vlastní cestou...
Na konci srpna, kdy jsem zase začínala vidět barevný svět, jsem se začala připravovat na mé doklasifikování a to jsem nakonec zvládla na závěrečnou známku 3. Byly to velké nervy, ale byla jsem spokojená. Byl konec prázdnin a mě opět zahalila temnota, protože jsem začala mít obavy z nového školního roku. Nechtěla jsem se už cítit tak, jak jsem se cítila v červnu...

ZÁŘÍ - PROSINEC
V září jsme měli jednu školní party a na té jsem si splnila svůj dlouhodobý sen. Zazpívat si s kapelou na pódiu před lidma. Byla jsem absolutně spokojená, i když ne na moc dlouho...
Rozjela se škola a všechno to začalo na novo. Začala jsem mít deprese, stavy úzkosti, stavy, kdy jsem nevěděla jak dál... A tak jsem i nadále setrvávala v tom černobílém světě a čekala jestli se něco stane nebo ne.
Začala jsem hrát znovu tenis, abych měla aspoň nějaké odreagování...
V tuhle dobu jsem začala mít zase strašně málo času na psaní a když už byl čas, tak jsem měla nějakýsi tvůrči blok, kdy jsem nebyla schopná formulovat věty.
Začala jsem se zase mnohem více uzavírat do sebe, dusit pocity... A 2.12.2016 jsem zjistila, že ani jeden celý rok není dostatečná doba na to, aby se člověk vyrovnal se ztrátou člověka, který pro něj tak moc znamenal...


Rok 2016 stál za prd, hodně za prd. Spousta lidí odešla, další hromada zase přišla. Já dělala věci, na které nejsem pyšná a jsem si vědoma toho, že jsem se dopustila spousty chyb, jen protože jsem chtěla nějakým způsobem upoutat pozornost na to, že nejsem v pořádku...

A teď jsme tady... Je pár minut po půlnoci prvního dne nového roku a já se jen modlím, aby to opravdu byl nový start a aby ten rok byl aspoň o polovinu míň bolestivý a černý jako ten rok předchozí...

Luc.