Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Jedna velká mela, nejsem živá zcela

20. února 2017 v 16:04 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Můj život bylo v poslední době jedno velký bum, který rozdělilo můj vnitřní i vnější svět každej na dvě poloviny. Tudíž teď žiju ve čtyřech různých světech zároveň a mám pocit, že už nevím, co je dobrý a co špatný. Jediný co vím je, že se držím zuby a nehty, abych to všechno definitivně nevzdala a nerezignovala na celej ten koloběh sraček.
Samozřejmě jsou lepší i horší chvíle, ale v koncovém důsledku mi dávaj jeden velkej pocit opravdovýho ničeho. V mým vnitřním světě se bije štěstí a láska proti temnotě a nenávisti. A všechny ty dojmy se pak bijou s mou ochablou stránkou racionality, která říká, že je tady něco špatně.
Našla jsem si bod, kterej do mýho života vnesl aspoň trochu světla, radosti a štěstí. Možná v nějaký formě i ten pocit lásky, kterýho se mi tak dlouho nedostávalo. Celkem brzo jsem však z toho magickýho opojení vystřízlivěla. Chvíle, kdy jsem s ním jsou krásné, ale chvíle bez něj jsou totální propad na dno, kdy nevím, co se sebou dělat. A tak teď bývám často smutná, přecitlivělá a protivná a nikomu nedokážu vysvětlit proč. Sama bych to vlastně ráda věděla.
V mým vnějším světě je to všechno jiný. Duše umírá, ale tělo navenek nedává nic znát. Často si hryžu do jazyka, když se mé postoje a názory bijou s tím zasraným školským systémem, který je tak nesmyslný, že bych ho nejradši rozdrtila na prach. A tak se neustále snažím nějak přizpůsobit proti své vůli. Ale nebudu lhát.. Je to čím dál těžší a těžší. Jednou bych si přála bejt bez toho stresu a neustálýho hlídání procent absence, prospěchu. Bez toho nesmyslnýho soupeření tříd na škole, bez tý velký nevraživosti ve třídě, která je tímhle vším tak nějak vytvořena. Chce se mi soustavně zvracet, když vidím, jak na hovno to všechno je a jak s tím pořád nikdo nic nedělá a ty, co se odmítají přizpůsobit považujou za problémové jedince, o kterejch si vedou záznamy a probíraj je na poradách. Je mi zle z těch odsuzovačných pohledů a neustáleho ponižování od vyučujících, protože je člověk v něčem slabší, bez možnosti se jakkoli bránit...
A tak se furt točím a točím na kolotoči, který se nedá zastavit a nedá se z něj vystoupit. Je to jako horská dráha. Chvíle s ním jsou ty, kdy se cítím živá a milovaná, kdy cítím tu potřebu žít, to, že to nějakej smysl všechno má. Chvíle, kdy jsem sama zavřená ve svým pokoji nebo v tom odporných ústavu jsou ty, kdy se cítím jako chodící mrtvola bez špetky naděje a neustále uvažuju, jak dlouho se to v tomhle stavu dá zvládat.
Nepsala jsem dlouho, asi proto, že jsem nevěděla, co psát. Ovšem věcí, co mě tak neskutečně moc serou je tolik, že by mi nestačil celej život na to, abych je poskládala dokupy. A tak jsem teď místo psaní bušila pěstmi do zdí s vidinou, že by to snad aspoň trochu mohlo pomoct. Nepomohlo...
Ono je to vlastně všechno teď nějakým způsobem divný a zvláštní... Ozývaj se mi lidi, který mě kdysi odepsali, lidi, ke kterejm jsem cítila neopětovaný city a naopak se se mnou přestávaj bavit lidi, který tu pro mě byli vždy. Mám pocit, že za chvíli přijde má vnitřní apokalypsa a celej vnitřní svět Luc se pod náporem toho všeho zhroutí, zatím co ten venkovní na sobě nedá nic znát...
See ya,
Luc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B.Mary B.Mary | 21. února 2017 v 18:16 | Reagovat

už brzo bude více slunečních dni ,tak se ti(a všem) zlepší nálada a chuť k životu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama