Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Červen 2017

Still alive

22. června 2017 v 23:43 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Hola amigos,
Luc se opět hlási. Hádám, že to tu stejně není moc živé, ale co už.
Dneska je zase jeden z těch večerů, kdy dělám věci, které vím, že bych dělat neměla. Třeba pročítám svůj starý deník, staré konverzace a usilovně přemýšlím... Ale vraťme se na začátek dnešního dne.
Dneska jsem po dlouhé době zase kreslila a měla jsem z toho neskutečnou radost, že mě to zase tak moc chytlo. Jinak se nic moc zvláštního nedělo, kromě toho, že jsem celý den přemýšlela nad způsobem, jak se zbavit mého..hm..říkejme mu třeba Pan Dokonalý.
Asi po třech měsících jsem zase psala do deníku a bylo to fakt plné sentimentu. Jde vlastně o to, že včera jsem si s Panem Dokonalým psala a až včera mi konečně došlo, že ač se snažím sebevíc, já pro něj nikdy nebudu to, co on je pro mě. Bylo to tvrdý náraz na realitu. Ono, ne, že bych si tohle neuvědomovala už dřív, ale pořád jsem se držela nějaké té naděje. Stupid girl. Žila jsem z těch chvilkových radostí, kdy mi napsal, když šel z hospody nebo když jsem ho někde zahlédla a mohla s ním být aspoň pět minut. Heh. Co jsem si sakra myslela? Že s ním budu jednou volat na Skype, že po tom, co mu dám dopis, že se snad všechno změní a on přikluše na bílém koni a odveze si mě do západu slunce? Naive girl. Aspoň už ale vím, že to aspoň četl. I když co si budeme nalhávat, ani to mé duši neulevilo. Ničemu to nepomohlo.
Ale nechci aby celý tenhle článek byl celý o Panu Dokonalém. Whatever. Dá se tomu vůbec říkat článek? Mám pocit, že tu zase sebe skládám slova, která v celku nějak nedávají smysl.
Bla, bla, bla. Stop it Luc! ... Anyway, tak jsem četla ty konverzace na facebooku a nevím, proč jsem to vlastně dělala, protože jsem z toho smutná af. No a došla jsem k mýmu "nejlepšímu" kamarádovi. Tomu budeme říkat třeba Amigo (such original). No a tak jsem četla a četla... A udělalo se mi tak strašně moc úzko a uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. On totiž Amigo byl moje první big love v nějaké 6. třídě. A nevím, jestli jsem tady o něm už někdy nepsala... Každopádně, řekněme, že bylo období, kdy jsme se fakt hodně bavili a našli si k sobě cestu. Bez citů a všeho kolem. Jenom jako kamarádi. No jenže pak mě jednoho dne z ničeho nic Amigo úplně odstřihnul a přestal se mnou mluvit a já do dneška nevím proč. Protože jsem mu sakra nic neudělala, tím jsem si jistá... A tak jsem dneska četla ty dojemné slohovky o tom, jak jsem úžasná a jak ho nikdy v ničem nenechám a jak si mě váží a jak mě má rád a jaká jsem nejlepší kamarádka. A prostě wtf? Přijde mi až ubohé, jak tohle mohl napsat člověk, který se na mě ze dne na den bez důvodu vykašlal. Musím se smát, zároveň to však strašně bolí. Asi jsem svým způsobem masochista. Proč já si tak vědomě ubližuju?..
Doufám, že mě mamka zítra nechá jít na bráchův koncert, ať si aspoň trochu zlepším náladu a pak na víkend do Brna (jo sice zítra doberu antibiotika a měla bych ležet, ale prosííím). Tohle už mi nikdo pokazit nemůže, tentokrát už ne. Ani mé blbé zdraví, které se vždycky posere, když mám plány...

A jako bonus přikládám pár nesmyslných veršů, které jsem splodila, když jsem se definitivně rozhodla odstřihnout Pana Dokonalého.


Dohasíná plamen,
stejně jako láska k tobě.

Člověk je už znaven,
srdce uchovávám v hrobě.

Stálo to mnoho sil,
všechno to doufání.

Cit však nezvítězil,
zbylo jen zoufání.

Nechci už dál tu stát,
trpět tichou bolestí.

Věřit ve "mám Tě rád",
bylo mou blbostí.
(Nebo snad radostí?)

Luc.