Oblíbené blogy:
Madame Luc - obrovský talent se srdcem na správném místě.

Dem
(neaktivní, ale rozhodně doporučuji si přečíst její povídky, protože jsou naprosto luxusní)
http://work-of-art.blog.cz/


Lexi a Cookies (momentálně neaktivní)
http://mes-histoires.blog.cz/


Květen 2018

(No)Body.

3. května 2018 v 21:23 | Luc |  Deníček aneb můj (ne)obyčejně obyčejný život
Chtěla jsem si dát od blogování pauzu. Ale dneska po dlouhé době cítím opět potřebu psát a něco sdělit internetovému světu. Asi to bude na delší dobu zase poslední článek, ale kdo ví...

Tělo. Schránka naší duše. To, co jde vidět. Povrch. Svaly. Kosti. Zuby. Nehty. Oči. ...
Kůže. Obal všeho. Hladká. Krásná. Čistá. Bílá jako sníh nebo hnědá jako čokoláda...
Zdravá kůže. To je to, po čem poslední roky toužím ze všeho nejvíc.

Každý jeden den se probouzím v těle, které nenávidím. Každý den se budím v těle, ve kterém nechci žít. Pohled do zrcadla mě bolí den ode dne víc. Nesnáším se. Nemám se ráda. Nechci se na sebe dívat. Hnusím se sama sobě. Co je to sebeláska? Neznám. Nemám už dny, kdy bych si připadala pěkná. Nechci se fotit. Nechci chodit mezi lidi. Nechci, aby mě takhle někdo viděl. Nechci, aby mě můj přítel někdy takhle viděl. Nechci mít jednoho dne děti, které by mě takhle viděli nebo nedej bože museli procházet tím samým, čím procházím já.

Začíná léto. Venku jsou neúnosná vedra a já? Pařím se v riflích, pokud možno v bundě či nějakém svetříku. Svůj obličej ráno zakrývám půl hodiny make-upem v marné snaze zakrýt to, co na sobě tolik nenávidím. Vlasy v culíku jsou pro mě utrpením. Prohrábnout si vlasy? Nadlidský úkol, pokud nechci mít loupající se pokožku všude. Snažit se aspoň chvíli nepoškrábat? Nemožné. Bolest a krvavé skvrny? Každodenní rutina.

Prý to k tomu patří. Deprese. Stranění se kolektivu. Ale copak tohle je život, který by za to stál? Copak musím žít jen na půl a neustále se omezovat jen proto, že je nějaká mizivá šance, že by to snad mohlo být lepší? Nebude. Dva roky je to jen horší a horší. Jak mám věřit, že bude líp? Že jedna ze všech mastí, olejíčků, laserů nebo čehokoli obdobného zabere. Copak holka v devatenácti letech dokáže pochopit, že to není zas tak důležité? Jak?!

Pohled na staré fotky bolí a drtí mě zevnitř. Slzy už unavujou. Jsem bezmocná, odkázaná na víru v něco, v co nevěřím. Na trpělivost. Vůli. A pozitivní přístup, který už dávno vyprchal. Pořád jenom slyším, jak to mám vydržet, že se to k lepšímu obrátí. Ale kdy?

Nemůžu nosit své oblíbené oblečení. Nemůžu si vzít sukni a cítit se pěkně. Nemůžu si vzít kratší triko, kraťasy nebo jít na bazén. Protože všechny ty pohledy strašně moc bolí. A proč si způsobovat tu největší bolest dobrovolně? Proč si neustále připomínat, že se nemáte rádi, protože něco tak malicherného jako je kůže, vypadá tak, jak vypadá. Červené fleky všude. A je jich pořád víc.

Když slyším otázku, co by sis přála nebo co bys chtěla k narozeninám, hlavou se mi pořád honí jen myšlenka, že si ze srdce přeju, abych byla zase zdravá. Abych měla tu hezkou, hebkou kůži. Abych si zase aspoň na zlomek sekundy připadala pěkná a ne jako největší odpad na této planetě. Abych se zase na chvíli měla aspoň z části ráda. Abych měla ráda to tělo, ve kterém jsem nucena se každý den probouzet. Protože už mě nebaví pořád zkoušet další a další možnosti a cesty, které jsou bez úspěchu. Protože utěšovat se tím, že musím vydržet, mě spíše deptá.

Přestala jsem věřit. Přestala jsem doufat. Snad aby to tolik nebolelo, když už jsem se tolikrát zklamala. Každá nová naděje je ve výsledku o to větší zklamání. A už se nechci litovat. Jen mě to strašně moc trápí. Už moc dlouho.

Tak tohle jsem já. Holka, co se nedokáže smířit s tím, co jí osud nadělil. Dala bych všechno za to, abych si zase mohla před zrcadlem říct, jo, dneska ti to sluší. Místo toho však den co den klopím oči k zemi. Abych se neviděla. Abych neviděla tu odpornou zrůdu, kterou v sobě vidím.

Luc.